MŮJ ŽIVOT A NÁZORY: BÝT SAMA SEBOU A DĚLAT CO CHCI

No tak o víkendu místo úkolu do výtvarné přípravy radši chodím do kavárny, píšu a slavím. No a co?

Ano, pamatuji si, jak jsem asi před měsícem slibovala všem i sama sobě, že budu víc makat, víc psát. A pak jsem měsíc nic nenapsala. Několikrát jsem si i říkala "sakra, tenhle víkend musím něco napsat". Zapnula jsem si notebook, ale došlo mi, že takhle to nemá cenu. Když si u blogu, na rozdíl třeba od toho, kdybych pracovala v novinách, můžu sama určit, jestli něco napíšu nebo ne, je blbost psát stylem "tak si vymysli nějaké téma a něco o něm napiš, a snaž se toho napsat dost".

Mám pocit, že většina mých dobrých článků a slohových prací vznikla, když mě napadlo nějaké téma a myšlenky, o kterých bych mohla psát. Když o tom přemýšlím, tak vlastně všechno, co jsem dělala, protože jsem chtěla a měla na to náladu a čas, mělo mnohem lepší výsledky než to, co jsem musela. Tak proč něco horko těžko sepisovat, když nemusím?

Jihlava mě také naučila ještě něčemu, co jsem ve svých "jihlavských" článcích doposud nezmínila. A to, že je hlavní obhájit si všechno, co dělám, sama před sebou, ne před ostatními, a dělat co sama chci, ne co bych podle nějakých měřítek měla.

Došlo mi, že hraní si na něco nemá smysl, popularitu a přátele vám to nezaručí, akorát to může vést k tomu, že si budete nejistí a nespokojení sami se sebou. Místo abyste si užívali, jak jste oblíbení, jenom řešíte to, co dělat, abyste oblíbení byli. I když se budete snažit být podle nějakých představ, stejně je nikdy úplně nesplníte.

Že mnohem lepší je prostě být sama sebou, neřešit názory a řeči ostatních. Protože ostatní nás nemají rádi pro to, jací se snažíme být, ale jací jsme. Ano, někdo nás zas kvůli tomu nebude mít rád, to se však vždycky někdo najde, ať jsme jacíkoli.

A během školnímu roku jsem došla i k tomu druhému – tedy že je nejlepší nejen být sama sebou, ale také dělat pouze to, co sama chci. Což pro mě v praxi znamená…

Psát, vařit a péct jen když se mi chce a mám na to náladu a čas, ne protože jsem už dlouho nic nenapsala a nepřidala žádný recept. Neřešit "zdravou stravu" a pravidelně cvičit, protože bych to tak měla dělat pro hezkou postavu. Když jsem se na to vykašlala, přestala jsem být podrážděná z toho, že si nemůžu dát čokoládu a otrávená, že musím cvičit, a postavu mám pořád stejnou. Nechodit brzo spát, abych měla "zdravých osm hodin spánku", když mi stačí méně hodin a vyhovuje mi chodit spát pozdě.

Někdo možná namítne, zda také kašlu na školu, když dělám jenom to, co chci nebo zda tedy chci se učit. Tak to není. Chci být ve škole dobrá, tak se i učím a dělám úkoly, ale jinak.

Nevěnuji víkend kreslením úkolu do výtvarné přípravy, tedy včas, jak bych správně měla, když to zvládám v úterý večer, a o víkendu tak získám čas věnovat se něčemu jinému. Nestrávím půl odpoledne nebo večera učením na test, když stačí půl hodiny plus pár zopakování o přestávce (případně učení o přestávkách nebo jen podívání se na to před testem – tak dělám třeba s matikou, chemií, technickým kreslením a angličtinou). A zase získávám další volný čas na to, abych se mohla věnovat něčemu, co opravdu chci dělat, ne co dělám proto, že chci být ve škole dobrá.

A co je tím, čemu se momentálně ráda věnuji? Psaní italikou, psaní článků, vaření a pečení (spíš pečení), focení. Telefonování, chatování a návštěvy s kamarádkou ze základky (přes týden je v Praze, tak proto jednoduše "nepokecáme"), bavení se a chození ven s těma, před kterýma nemusím nic předstírat (a "kuřácké přestávky" s nimi před školou). Někdy jen odpočinek, čtení časopisů a poslouchání písniček.

MŮJ ŽIVOT A NÁZORY: VALENTÝN A JINÉ NESMYSLNÉ SVÁTKY

"No, moc se mi nechce... Ale když je to zrovna dneska..."

Že jsem se zmínila, že Valentýn mě nechává chladnou… Já ho tedy nemám s kým slavit. Ale i kdybych měla, nic by to na mém ignorování tohoto svátku nezměnilo. V únoru se jako každý rok stal tématem mnoha článků. Podle odpůrců je to konzumní svátek bez tradice a je mučením jak pro nezadané, kteří si ještě víc uvědomují, že jsou sami, tak pro zadané, kteří musí "sakra zas něco kupovat a slavit ten Valentýn". Zastánci říkají, že ne, svátek má tradici, a je to krásný svátek lásky.

Ale nikdo, ať už odpůrci nebo zastánci, se nezmínil o jedné podle mě vcelku podstatné věci. Já doposud neslyšela řádný důvod, proč tento svátek slavit. Jestliže se nejedná o "konzumní svátek", ať už s tradicí nebo bez, proč jsou k tomu tedy potřeba ty kytice, bonboniéry a další nesmysly?

A pokud se jedná pouze o lásku, je potřeba mít na to svátek? To jsme na tom s láskou během roku tak špatně, že musíme mít stanovený den, kdy se budeme mít rádi, dávat si kytice, společně snídat, být na druhého hodní a milí a dělat pro něj něco? A to jako jeden den v roce stačí?

Připadá mi to stejně nesmyslné jako "den, kdy si budeme říkat pravdu" na facebooku. Sakra, to si tu pravdu jinak v roce neříkáme, ale ono je to v pohodě, máme na to přece jeden den?! Vůbec tak nějak máme tendence chovat se hezky, mile, správně, jen v určité dny.

Třeba…O Vánocích jsme schopni být milí na příbuzné, na které jinak nadáváme  - "jsou přeci Vánoce". Na svátek matek si nedovolujeme hádat se s mámou, jak to děláme často během roku. Na narozeniny potřeseme rukou a popřejeme "všechno nejlepší" i tomu, komu jinak všechno nejlepší nepřejeme.

Anebo v různých situacích. Jak jsme najednou milejší, když po druhém něco chceme. Jak někteří nadávají na šéfa a před ním pak říkají, kterak je skvělý… Tak se od Valentýna dostávám k otázce. Neměli bychom se častěji chovat hezky, mile a správně, i když není svátek a jakoby nám o nic nejde? Nebo spíš přestat se chovat podle "vhodně" podle dne a situace?