 |
| Arnošt brečí, vy ale nebuďte smutní, že jsem přestala psát. Nyní vám všechno vysvětlím, a pokud se zajímáte o kulturu, můžete si pak moje nové články přečíst v časopisu, co připravuji. (Ale pokud tuhle fotku/grafiku někdo použije bez uvedení autora, budu se snažit, aby brečel jak Arnošt.) |
Zdravím vás. Čtete ještě občas tento blog? I kdyby ne, mám potřebu napsat poslední článek. Přestala jsem přispívat bez vysvětlení. Prostě byly mé pauzy v psaní blogu čím dál delší, a článků čím dál méně, až začala pauza definitivní. Nechala jsem svůj blog jako film s otevřeným koncem, knihu bez poslední kapitoly. A když jsem teď zjistila, že si na ten blog ještě někdo pamatuje, rozhodla jsem se k němu vrátit. Abych ho promazala. A teď vše okomentovala a vysvětlila. Uzavřela příběh, dopsala poslední kapitolu.
Někomu je líto, že jsem přestala psát. Jenže už nebylo o
čem. Blog se vyvíjel a dospíval se mnou, až jsem z něj „vyrostla“. Ke
konci jsem ho psala už jen ze setrvačnosti a marně hledala témata. Změnila jsem
se. Nevím, nakolik to bylo ovlivněné věkem, studiem umělecké školy či lidmi,
které jsem potkala, ale po těch třech letech jsem už byla úplně jiná, než když
jsem s blogem začínala. Místo vaření a pečení jsem se čím dál více (sebe)realizovala
raději s foťákem nebo v Illustratoru. Apetit piknik v mém diáři
nahradil Designblok a festivaly jako například Nultá generace, Colours of
Ostrava a Rock for People. Čím dál méně jsem četla kulinární časopisy a místo
toho četla časopisy o kultuře, politice, hudbě, módě a umění. Taky jsem už
nechtěla všechno sdělovat všem, navíc se v mém životě začalo i objevovat
více nepublikovatelných momentů. Rovněž mě již koncem základky přešla nálada
předstírat extroverta, pak jsem se na střední rozhodla vykašlat i na snahy být
optimistou. Přeměna v uměleckého introverta a pesimistu, jestli to chcete
nějak nazvat, ale já se nerada někam zařazuji. Možná to ani není proměna.
A proč jsem smazala některé části článků, občas i celé
články? Již během druhého roku fungování blogu mě štvalo, že si články z mého
života čte i mnoho lidí, kterým nic o svém životě říkat nechci. Tato nelibost
se časem stupňovala. Pak jsem došla k myšlence, že je blbost takto psát a
nechávat to dostupné celému světu, když něco prostě není určené pro všechny. A
nyní jsem došla k tomu, že jsem o sobě, svých myšlenkách, pocitech a
životě napsala hrozně moc a je potřeba to zredukovat. A že už nechci vlastně
sdělovat vůbec nic.
Dlouho jsem přemýšlela, jak pokračovat. První myšlenkou
byl nový blog, kde bych psala o kulturních akcích, hudbě, knihách, filmech a
sem tam bych přidala i nějakou úvahu, ale už zdaleka ne tak osobní. Možná i
občas nějaký recept…? Nebo svoje práce? Pořád jsem si nebyla jistá, co tam dát
a co ne, ani jestli ještě chci psát blog, tak jsem to nechávala být. Pak jsme v hodinách
počítačové grafiky dostali úkol vytvořit časopis, a já se rozhodla, že chci,
aby byl „můj“ celý, a kromě grafického zpracování do něj i napíšu články. Znovu
jsem dostala chuť psát, a zjistila, že tohle je to co hledám. Už nepíši o sobě,
ale o tom, co se mi líbí. Nyní pracuji na jeho dokončení a tuto práci jsem
přerušila právě proto, abych konečně smazala z blogu, co nikomu říkat
nechci.
Bylo to těžké vracet se po takové době ke své staré
práci, jelikož na starších pracích vždy najdeme mnoho chyb. Ještě horší bylo
vracet se ke svému mladšímu naivnímu (a blbýmu) já. A kromě potřeby napsat „poslední
slovo“ blogu, mám i potřebu jej okomentovat. Hlavně vám chci říct – kecala jsem
vám, že jsem optimista, to jsem nalhávala i sama sobě. Dále také, že se některé
názory již změnily, tudíž jaká jsem dnes již z blogu nevyčtete. A nesnažte se
to tam hledat, prosím. Úvahové články berte jen jako souhrn různých názorů na
různá témata, ne přesné vylíčení mé osobnosti.
Nyní, pokud by vás zajímalo, jaké to je se k blogu vracet,
či jak komentuji zážitky a (ne)úspěchy blogu, zde jsou mé zápisky. (Pokud vás
to nezajímá, ale zajímá vás ještě něco o mně a mé práci, přeskočte k P.S.)
Varování: Aby byly autentické, a jelikož jsem si chtěla
odpočinout od „formálních a uhlazených“ článků, které píši do časopisu,
obsahují mnoho nespisovných výrazů a občas i vulgarismy – zkrátka je to trochu „jiný
kafe“, než na co jste ode mě zvyklí.
1. den, večer – málem jsem
zapomněla
Prej je jí líto, že už nepíšu „ten svůj blog“. Jo, ten
blog, málem bych na něj zapomněla. A tak na chvíli odkládám práci na časopisu,
nezajímám se o bordel ve svých složkách fotek, a dělám z protřídění článků
na blogu hlavní úkol. Fuj, někdo si na to ještě pamatuje. A furt si tam o mně
může každej přečíst všechno.
0:37 – nechce se mi
Dala jsem si cigaretu a pouštím se do práce. Nechce se
mi. Bude to dlouhý a těžký všechno projít a rozhodnout, co smazat. A taky se
bojím, že se mi vybavěj určitý vzpomínky, na který jsem už šťastně zapomněla a
nechci si je znovu připomínat. Nebo že budu nenávidět své třináctileté já.
1:01 – ta bába mě
nasrala, jdu si zapálit
Po více než roce jsem otevřela mail presypis. Nějaká paní
prý použila moji fotku (možná i recept) panetonne v soutěži. Jak může
takhle někdo použít cizí práci? Sakra, tak buď uvedu autora, nebo si prostě
udělám vlastní fotku, trochu nějaký úcty k práci druhýho, ne?! Jdu si
ještě zapálit.
2:53 – začínám, od
nejstaršího článku a zjišťuji, které články mají úspěch
Zbývá mi „cenzurovat“ poslední článek a budu mít první
rok blogu za sebou. Zatím dobrý. Tedy jak se to vezme… Zjistila jsem, že mé
články mají větší úspěšnost, než jsem čekala, ty s recepty na narozeninové
dorty si zobrazilo i více jak 200 lidí, články o Apetit pikniku mají přes 150
čtenářů, jídlo má vůbec úspěch, a paradoxně jsou nejoblíbenější dezerty a
zdravé recepty. Překvapením pro mě bylo, že mou absolventskou práci o módě 60.
let vidělo 600 lidí (a zřejmě ji také použili se svým podpisem, to mi však
nevadí, někdy i „rozdávám“ svoje čtenářáky). Dále také je také zajímavý
neočekáváný úspěch mého článku kritizujícího valentýn. Na druhou stranu,
nežádoucí relativní zájem mají mé články o životě v Jihlavě (jeden z nich
si zobrazilo 50 lidí, fuj).
Co se týče obsahu článků z prvního roku, pozitivem
je, že jsem tam nenarazila na žádnou nepříjemnou vzpomínku. Zato jsem se zhrozila
toho, co všechno jsem o sobě napsala. Kdybych byla celebrita, stalkeři a bulvár
by radostí skákali ke stropu, tady by všechno měli hezky na jednom místě.
Články by také mohly potěšit pedofila, který by navštívil moje stránky. Je
(tedy byla) tam podrobná historie toho, jak jsem hubla a proč, co jsem o
kterých prázdninách dělala či i popis všech průběhů rodinných oslav. Dále jste
se mohli dozvědět, jaké mám vztahy s příbuznými s bonusem
v podobě krátkého infa jací byli jejich rodiče, i kde bydlím, kam chodím
na večeři nebo kam jezdím na prázdniny.
Poznámky:
Ještě že jsem se k tomu dostala, ze
čtyřiačtyřiceti článků smazala 11, a tak dalších deset upravila. No, zůstaly
tam skoro jen recepty. Kromě soukromí jsem cenzurovala taky části, kdy píšu
úplný blbosti, jen aby na blogu něco bylo.
Je hrozně těžké určit, co je za hranicí
„příliš osobní“. Mě se teď zdá všechno moc osobní, jenže taky bych na tom blogu
měla asi něco nechat…
Už vím, proč ty články z
prvního roku nikdo nečet. Byly to vlastně strašně nudný blbosti. Egoistický blablabla
o píčovinách z mýho života. Koho by taky zajímalo, jak nějaká holka slaví
narozeniny, tráví prázdniny, nebo o čem sní (ne, můj článek s politikou to nemá
nic společnýho)? Kromě receptů, co můžou zaujmout vlastně kohokoli a kdykoli,
tam bylo zajímavý jen hodnocení pár restaurací v Chrudimi, jenže ty jsou
schované pod nadpisy „oslava“, kde by je asi čtenář nehledal, a něco jako
reportáž z Apetit pikniku, možná taky úvaha v čem se skrývá kouzlo vánoc. A
čtenářům se nejvíc líbil článek „jak přežít školní rok“.
Poznatek:
Blogování je celkem
nebezpečné, ovlivněni jinými blogery, si tak myslíte, že je zcela normální o
sobě všechno psát. Taky můžete sklouznout k tomu, že abyste přispívali
pravidelně a měli šanci získat a udržet si čtenáře, píšete kolikrát i
nepodstatné a nezajímavé věci, témata hledáte v každodenních drobnostech,
a zbytečně tak o sobě moc prozrazujete.
3:34 – přijímačky, část
první
Alespoň začnu ještě s dalším rokem, a leden je
věnován výběru školy a přijímačkám. Chce se mi nad naivitou svého mladšího já
brečet, stejně jako nad všemi, co pochytnou to nadšení do školy, kde studuji.
Jako dopadla jsem líp, kdybych šla do Ústí nad Orlicí, ale to, co si ve článku
pochvaluji, mi na tváři vyvolává trpký úsměv. Jo, ty interiéry jsou pěkný, ale
to je vám pak k hovnu, když máte na počítačích Windows XP (v jedné učebně,
ve druhé jsou díkybohu desítky) nebo jdete na Macy, kde každou hodinu minimálně
jedno to úžasný jablíčko nefunguje, protože má blbej den. „A navíc si (studenti)
jako volitelný předmět můžou vybrat druhý cizí jazyk!“ Med kolem huby a hovno z
toho! Na „výběr“ nemáte tři jazyky, ale jeden, a ten je s velkou
pravděpodobností v době, kdy máte jinou hodinu. Takže si na lísteček
posílaný spolu s přihláškou můžete psát, že se chcete učit klidně
arménštinu, stejně to nikoho nezajímá. No a v Jihlavě že je živo! Holka,
ty ale umíš pobavit, tady jsou přeci tak od osmi až desíti (podle roční doby)
prázdný ulice. Jo a jen tak mimochodem, ty úžasný vystavený práce jsou starý
tak pět až deset let, takže z nich nic o současné úrovni školy nevyčteš.
2. den, 14:21 – přijímačky,
část druhá až třetí
Druhá část ze série „přijímačky“. No, jako jo, tyhle
články jsou místy vtipný a užitečný těm, co si vybírají střední a půjdou na
uměleckou školu (hlavní rada – nechoďte na gympl jen proto, že nevíte, kam
jít). Ale sakra, to jsem se ve čtrnácti nemohla rozhodnout, co chci psát? Někdy
to vypadá, že cílem je popsat můj den, jindy že kurz (kresby), pak zas že cílem
je určit, jak byl kurz užitečný. A to okecávání, kterak nestíhám vlak – no, ta
představa mě, jak běžím vedle vlaku asi je vtipná, ale vzhledem ke zbytku
článku je tam zbytečně.
Třetí část jsem se rozhodla ponechat bez smazání jediné
věty, protože popisuje průběh přijímaček, což se může hodit všem mladším a
nervózním, jako jsem byla tenkrát, já, to pak jste rádi za každou informaci. A
přidám jednu podstatnou – ta nervozita je úplně zbytečná. Pokud se nehlásíte na
Hollarku, Hellichovku, nebo do Brna, kde je velký zájem, tak máte opravdu
vysoké šance na přijetí. Potencionálních studentů je málo, a hodně z nich
s celkem mizernými schopnostmi (včetně mě tentokrát). Malovat a kreslit
půl roku doma vám, jestli nejste úplně marný, stačí.
Čtvrtá část jsou už jen takový moje úvahy o rozhodování,
kam jít (přijali mě na obě školy), který jsou komukoliv k hovnu, a po
kterým je každýmu hovno. Proč to někomu vysvětlovat? Prostě jsem šla do
Jihlavy, protože mi ta škola přišla lepší. Čau. Mažu.
Poznámka:
Za to, že jsem nechodila
na ZUŠ, jsem nakonec i ráda. Teda, byl to kolikrát s kresbou a malbou fakt
težkej boj, ale zase jsem se v malbě snažila furt zkoušet nový a jiný
styly a postupy, skrz který bych se mohla zlepšit. To mi pak zůstalo i
v ostatních předmětech, a ono je to dobrý, nedělat všechno jen ve svým
osvědčeným stylu, a zkoušet nový věci, který vás můžou dostat dál i
v grafice.
15:44 – nechutná zpověď
pro psychologa a ještě nechutnější optimismus
„Můj život v Chrudimi“ je teď můj trest. Zpověď všem
jak u psychologa, to jako vážně?! To ani není ničemu a nikomu užitečný, leda
tak dalším případům pro psychiatra. A ten optimistickej závěr, následovaný
celým optimistickým článkem? Hnus. K tomu článek „během posledních dvou
týdnů“, který by se dal přejmenovat na „zoufalost, když nevíte, o čem psát“.
Pryč. Všechno.
19:51 – jídlo vede a já
se bojím jihlavských článků
Už mám i většinu druhého roku za sebou, zbývají mi články
„ze života v Jihlavě“. Sice je rozhodování, co o svým životě smazat a co
ne, stále těžké, ale už mám alespoň v něčem jasno. Jakákoli
autopsychoanalýza, zmínka o dětství, rodinných vztazích a pocitech, které se
nevztahují k jídlu, místu nebo akci, musí pryč. Svůj deník o hubnutí tu
nechám. Je to sice směšné, když si vzpomenu jak před koncem roku (o klauzurách
a před uzavíráním známek) se základními složkami mého jídelníčku stal pudink,
mražená či objednaná pizza a big shock. Ale je to taky jediný můj projekt,
kvůli kterému něco dělám, abych o tom mohla psát (jindy vždy píšu jen o tom, co
dělám).
Teď se bojím těch článků z Jihlavy, tam to bude asi
detailní popis každýho dne plus deníček pro psychiatra. Mám ale dobrej pocit z toho,
že druhý článek o Apetit pikniku by se už dal považovat za zdařilou reportáž, a
článek o Designbloku myslím také není marný.
Poznámka:
Co se čtenářů pouze ve
druhém roce týče, sladké vede (a články o hubnutí moc úspěšné nebyly).
21:03 – druhý rok mám za
sebou
Tak jo, mám to za sebou. Kupodivu ty články o Jihlavě
nejsou tak hrozné, jak jsem čekala. Jako jo, je tam pár zbytečných nudných
pasáží z mého života, ale ty už jsem nějak redukovala. Vlastně většina z toho,
co jsem zachovala, je o zážitcích a dojmech z intru. Teď mě čeká
silvestrovský článek, to už je horší. Musím smazat všechny informace, co jsou „navíc“,
tedy nedozvíte se je z předchozích článků. Stejně jsem toho už tak
vykecala dost. A psát ještě něco dalšího? Ha! To tak! Ježiš, čtyřicet lidí to
vidělo! Fuj po stopadesáté.
21:58 – pokračování
zápisků pro psychiatra
Už jsem se dostala k srpnu 2015. A zjistila, že jsem
se jihlavských článků obávala zcela oprávněně. V srpnu jsou tam články
obsahující popis prváku jak pro kamaráda, plus popis všech vztahů, které jsem
navázala a popis pocitů pro psychiatra. Pryč s tím!
22:44 – a další takové
Září a říjen 2015 rovná se spousta zápisků ve formě
deníku z Jihlavy. A mnohdy dost intimních či obsahujících zbytečně
detailní (a řekla bych i nudný) popis mého dne. Nechávám jenom jeden takový
článek, řádně zcenzurovaný. Náladu mi spravil článek o Designbloku, také celkem
dobře napsaný, a hlavně je v něm jediná osobní informace – že mám přítele.
0:31 – intr je systém a
mý mladší já je blbý
Už mi zbývá projít jen čtyři články. Dám si před tím cígo.
Mý mladší já mě totiž pěkně nasralo, jak všude cpe jména všech, i když to není
podstatný, a možná ani žádoucí.
Poznámka:
„…intr dělá dny šedivé a
stejné, je to systém, co jede podle svého řádu bez výjimek, svátky zde jsou tři
věnce a pár ozdob v jídelně, toť vše. Výzdoba však (…) a neměnný řád
nezachrání.“ Takže kdybyste náhodou chtěli někdy někoho přesvědčit, že žijeme v
matrixu, doporučuji vám zavřít ho na intr. Intr je systém, Neo.
2:10 – konec příběhu
Tak jo, mám to za sebou. Prošla jsem, pročetla a
promazala celý blog. Sice tam něco osobního zůstalo, to nejhorší (teda nejvíc
osobní) je pryč, z „osobních“ vět a článků tam zůstala už jen tak pětina. Poslední
článek je sice místy ze spisovného češtinářského hlediska špatně, ale je takový
milý. A mě se i povedlo udělat z tohoto „kostlivce ve skříni“ udělat taky takovou
celkem milou věc. Stránku vesměs hezkejch zážitků, pár dobrejch prací, pár
užitečných článků (především pro ty, co mají před sebou přijímačky na uměleckou
střední nebo jdou do Jihlavy na intr). Celkem příjemnou součást mý historie,
kterou však bez nějaký lítosti ukončuji. Mám taky napsanej text před tyhle
poznámky, chci tuhle svoji nerozsáhlejší a nejdýl trvající práci nějak uzavřít,
něco ještě dodat.
P.S. Už mám byt. Stále mám přítele. Stále se zajímám o
typografii, také o fotografii a grafiku (uměleckou i „počítačovou“). Běhám teď,
jen když nestíhám.
P.P.S. Ten časopis se jmenuje Kulturista. Kdo mě dobře
zná či pozorně četl, asi mu už došlo, že je o kultuře. O hudbě, knihách,
filmech, kulturních akcích, designu… Brzy by měl být hotový, možná bude nějak i
ke stažení.
P.P.P.S. „Svalové“ kulturisty nemám moc ráda, zato má mé
sympatie každý, kdo se zajímá o kulturu. Nebo poslouchá stejnou hudbu.
Tak sbohem.
