POSLEDNÍ ČLÁNEK

Arnošt brečí, vy ale nebuďte smutní, že jsem přestala psát. Nyní vám všechno vysvětlím, a pokud se zajímáte o kulturu, můžete si pak moje nové články přečíst v časopisu, co připravuji. (Ale pokud tuhle fotku/grafiku někdo použije bez uvedení autora, budu se snažit, aby brečel jak Arnošt.)

Zdravím vás. Čtete ještě občas tento blog? I kdyby ne, mám potřebu napsat poslední článek. Přestala jsem přispívat bez vysvětlení. Prostě byly mé pauzy v psaní blogu čím dál delší, a článků čím dál méně, až začala pauza definitivní. Nechala jsem svůj blog jako film s otevřeným koncem, knihu bez poslední kapitoly. A když jsem teď zjistila, že si na ten blog ještě někdo pamatuje, rozhodla jsem se k němu vrátit. Abych ho promazala. A teď vše okomentovala a vysvětlila. Uzavřela příběh, dopsala poslední kapitolu.

Někomu je líto, že jsem přestala psát. Jenže už nebylo o čem. Blog se vyvíjel a dospíval se mnou, až jsem z něj „vyrostla“. Ke konci jsem ho psala už jen ze setrvačnosti a marně hledala témata. Změnila jsem se. Nevím, nakolik to bylo ovlivněné věkem, studiem umělecké školy či lidmi, které jsem potkala, ale po těch třech letech jsem už byla úplně jiná, než když jsem s blogem začínala. Místo vaření a pečení jsem se čím dál více (sebe)realizovala raději s foťákem nebo v Illustratoru. Apetit piknik v mém diáři nahradil Designblok a festivaly jako například Nultá generace, Colours of Ostrava a Rock for People. Čím dál méně jsem četla kulinární časopisy a místo toho četla časopisy o kultuře, politice, hudbě, módě a umění. Taky jsem už nechtěla všechno sdělovat všem, navíc se v mém životě začalo i objevovat více nepublikovatelných momentů. Rovněž mě již koncem základky přešla nálada předstírat extroverta, pak jsem se na střední rozhodla vykašlat i na snahy být optimistou. Přeměna v uměleckého introverta a pesimistu, jestli to chcete nějak nazvat, ale já se nerada někam zařazuji. Možná to ani není proměna.

A proč jsem smazala některé části článků, občas i celé články? Již během druhého roku fungování blogu mě štvalo, že si články z mého života čte i mnoho lidí, kterým nic o svém životě říkat nechci. Tato nelibost se časem stupňovala. Pak jsem došla k myšlence, že je blbost takto psát a nechávat to dostupné celému světu, když něco prostě není určené pro všechny. A nyní jsem došla k tomu, že jsem o sobě, svých myšlenkách, pocitech a životě napsala hrozně moc a je potřeba to zredukovat. A že už nechci vlastně sdělovat vůbec nic.

Dlouho jsem přemýšlela, jak pokračovat. První myšlenkou byl nový blog, kde bych psala o kulturních akcích, hudbě, knihách, filmech a sem tam bych přidala i nějakou úvahu, ale už zdaleka ne tak osobní. Možná i občas nějaký recept…? Nebo svoje práce? Pořád jsem si nebyla jistá, co tam dát a co ne, ani jestli ještě chci psát blog, tak jsem to nechávala být. Pak jsme v hodinách počítačové grafiky dostali úkol vytvořit časopis, a já se rozhodla, že chci, aby byl „můj“ celý, a kromě grafického zpracování do něj i napíšu články. Znovu jsem dostala chuť psát, a zjistila, že tohle je to co hledám. Už nepíši o sobě, ale o tom, co se mi líbí. Nyní pracuji na jeho dokončení a tuto práci jsem přerušila právě proto, abych konečně smazala z blogu, co nikomu říkat nechci.

Bylo to těžké vracet se po takové době ke své staré práci, jelikož na starších pracích vždy najdeme mnoho chyb. Ještě horší bylo vracet se ke svému mladšímu naivnímu (a blbýmu) já. A kromě potřeby napsat „poslední slovo“ blogu, mám i potřebu jej okomentovat. Hlavně vám chci říct – kecala jsem vám, že jsem optimista, to jsem nalhávala i sama sobě. Dále také, že se některé názory již změnily, tudíž jaká jsem dnes již z blogu nevyčtete. A nesnažte se to tam hledat, prosím. Úvahové články berte jen jako souhrn různých názorů na různá témata, ne přesné vylíčení mé osobnosti.

Nyní, pokud by vás zajímalo, jaké to je se k blogu vracet, či jak komentuji zážitky a (ne)úspěchy blogu, zde jsou mé zápisky. (Pokud vás to nezajímá, ale zajímá vás ještě něco o mně a mé práci, přeskočte k P.S.)

Varování: Aby byly autentické, a jelikož jsem si chtěla odpočinout od „formálních a uhlazených“ článků, které píši do časopisu, obsahují mnoho nespisovných výrazů a občas i vulgarismy – zkrátka je to trochu „jiný kafe“, než na co jste ode mě zvyklí.

1. den, večer – málem jsem zapomněla

Prej je jí líto, že už nepíšu „ten svůj blog“. Jo, ten blog, málem bych na něj zapomněla. A tak na chvíli odkládám práci na časopisu, nezajímám se o bordel ve svých složkách fotek, a dělám z protřídění článků na blogu hlavní úkol. Fuj, někdo si na to ještě pamatuje. A furt si tam o mně může každej přečíst všechno.

0:37 – nechce se mi

Dala jsem si cigaretu a pouštím se do práce. Nechce se mi. Bude to dlouhý a těžký všechno projít a rozhodnout, co smazat. A taky se bojím, že se mi vybavěj určitý vzpomínky, na který jsem už šťastně zapomněla a nechci si je znovu připomínat. Nebo že budu nenávidět své třináctileté já.

1:01 – ta bába mě nasrala, jdu si zapálit

Po více než roce jsem otevřela mail presypis. Nějaká paní prý použila moji fotku (možná i recept) panetonne v soutěži. Jak může takhle někdo použít cizí práci? Sakra, tak buď uvedu autora, nebo si prostě udělám vlastní fotku, trochu nějaký úcty k práci druhýho, ne?! Jdu si ještě zapálit.

2:53 – začínám, od nejstaršího článku a zjišťuji, které články mají úspěch

Zbývá mi „cenzurovat“ poslední článek a budu mít první rok blogu za sebou. Zatím dobrý. Tedy jak se to vezme… Zjistila jsem, že mé články mají větší úspěšnost, než jsem čekala, ty s recepty na narozeninové dorty si zobrazilo i více jak 200 lidí, články o Apetit pikniku mají přes 150 čtenářů, jídlo má vůbec úspěch, a paradoxně jsou nejoblíbenější dezerty a zdravé recepty. Překvapením pro mě bylo, že mou absolventskou práci o módě 60. let vidělo 600 lidí (a zřejmě ji také použili se svým podpisem, to mi však nevadí, někdy i „rozdávám“ svoje čtenářáky). Dále také je také zajímavý neočekáváný úspěch mého článku kritizujícího valentýn. Na druhou stranu, nežádoucí relativní zájem mají mé články o životě v Jihlavě (jeden z nich si zobrazilo 50 lidí, fuj).

Co se týče obsahu článků z prvního roku, pozitivem je, že jsem tam nenarazila na žádnou nepříjemnou vzpomínku. Zato jsem se zhrozila toho, co všechno jsem o sobě napsala. Kdybych byla celebrita, stalkeři a bulvár by radostí skákali ke stropu, tady by všechno měli hezky na jednom místě. Články by také mohly potěšit pedofila, který by navštívil moje stránky. Je (tedy byla) tam podrobná historie toho, jak jsem hubla a proč, co jsem o kterých prázdninách dělala či i popis všech průběhů rodinných oslav. Dále jste se mohli dozvědět, jaké mám vztahy s příbuznými s bonusem v podobě krátkého infa jací byli jejich rodiče, i kde bydlím, kam chodím na večeři nebo kam jezdím na prázdniny.

Poznámky:

 Ještě že jsem se k tomu dostala, ze čtyřiačtyřiceti článků smazala 11, a tak dalších deset upravila. No, zůstaly tam skoro jen recepty. Kromě soukromí jsem cenzurovala taky části, kdy píšu úplný blbosti, jen aby na blogu něco bylo.

 Je hrozně těžké určit, co je za hranicí „příliš osobní“. Mě se teď zdá všechno moc osobní, jenže taky bych na tom blogu měla asi něco nechat…

Už vím, proč ty články z prvního roku nikdo nečet. Byly to vlastně strašně nudný blbosti. Egoistický blablabla o píčovinách z mýho života. Koho by taky zajímalo, jak nějaká holka slaví narozeniny, tráví prázdniny, nebo o čem sní (ne, můj článek s politikou to nemá nic společnýho)? Kromě receptů, co můžou zaujmout vlastně kohokoli a kdykoli, tam bylo zajímavý jen hodnocení pár restaurací v Chrudimi, jenže ty jsou schované pod nadpisy „oslava“, kde by je asi čtenář nehledal, a něco jako reportáž z Apetit pikniku, možná taky úvaha v čem se skrývá kouzlo vánoc. A čtenářům se nejvíc líbil článek „jak přežít školní rok“.

Poznatek:

Blogování je celkem nebezpečné, ovlivněni jinými blogery, si tak myslíte, že je zcela normální o sobě všechno psát. Taky můžete sklouznout k tomu, že abyste přispívali pravidelně a měli šanci získat a udržet si čtenáře, píšete kolikrát i nepodstatné a nezajímavé věci, témata hledáte v každodenních drobnostech, a zbytečně tak o sobě moc prozrazujete.

3:34 – přijímačky, část první

Alespoň začnu ještě s dalším rokem, a leden je věnován výběru školy a přijímačkám. Chce se mi nad naivitou svého mladšího já brečet, stejně jako nad všemi, co pochytnou to nadšení do školy, kde studuji. Jako dopadla jsem líp, kdybych šla do Ústí nad Orlicí, ale to, co si ve článku pochvaluji, mi na tváři vyvolává trpký úsměv. Jo, ty interiéry jsou pěkný, ale to je vám pak k hovnu, když máte na počítačích Windows XP (v jedné učebně, ve druhé jsou díkybohu desítky) nebo jdete na Macy, kde každou hodinu minimálně jedno to úžasný jablíčko nefunguje, protože má blbej den. „A navíc si (studenti) jako volitelný předmět můžou vybrat druhý cizí jazyk!“ Med kolem huby a hovno z toho! Na „výběr“ nemáte tři jazyky, ale jeden, a ten je s velkou pravděpodobností v době, kdy máte jinou hodinu. Takže si na lísteček posílaný spolu s přihláškou můžete psát, že se chcete učit klidně arménštinu, stejně to nikoho nezajímá. No a v Jihlavě že je živo! Holka, ty ale umíš pobavit, tady jsou přeci tak od osmi až desíti (podle roční doby) prázdný ulice. Jo a jen tak mimochodem, ty úžasný vystavený práce jsou starý tak pět až deset let, takže z nich nic o současné úrovni školy nevyčteš.

2. den, 14:21 – přijímačky, část druhá až třetí

Druhá část ze série „přijímačky“. No, jako jo, tyhle články jsou místy vtipný a užitečný těm, co si vybírají střední a půjdou na uměleckou školu (hlavní rada – nechoďte na gympl jen proto, že nevíte, kam jít). Ale sakra, to jsem se ve čtrnácti nemohla rozhodnout, co chci psát? Někdy to vypadá, že cílem je popsat můj den, jindy že kurz (kresby), pak zas že cílem je určit, jak byl kurz užitečný. A to okecávání, kterak nestíhám vlak – no, ta představa mě, jak běžím vedle vlaku asi je vtipná, ale vzhledem ke zbytku článku je tam zbytečně.

Třetí část jsem se rozhodla ponechat bez smazání jediné věty, protože popisuje průběh přijímaček, což se může hodit všem mladším a nervózním, jako jsem byla tenkrát, já, to pak jste rádi za každou informaci. A přidám jednu podstatnou – ta nervozita je úplně zbytečná. Pokud se nehlásíte na Hollarku, Hellichovku, nebo do Brna, kde je velký zájem, tak máte opravdu vysoké šance na přijetí. Potencionálních studentů je málo, a hodně z nich s celkem mizernými schopnostmi (včetně mě tentokrát). Malovat a kreslit půl roku doma vám, jestli nejste úplně marný, stačí.

Čtvrtá část jsou už jen takový moje úvahy o rozhodování, kam jít (přijali mě na obě školy), který jsou komukoliv k hovnu, a po kterým je každýmu hovno. Proč to někomu vysvětlovat? Prostě jsem šla do Jihlavy, protože mi ta škola přišla lepší. Čau. Mažu.

Poznámka:

Za to, že jsem nechodila na ZUŠ, jsem nakonec i ráda. Teda, byl to kolikrát s kresbou a malbou fakt težkej boj, ale zase jsem se v malbě snažila furt zkoušet nový a jiný styly a postupy, skrz který bych se mohla zlepšit. To mi pak zůstalo i v ostatních předmětech, a ono je to dobrý, nedělat všechno jen ve svým osvědčeným stylu, a zkoušet nový věci, který vás můžou dostat dál i v grafice.

15:44 – nechutná zpověď pro psychologa a ještě nechutnější optimismus

„Můj život v Chrudimi“ je teď můj trest. Zpověď všem jak u psychologa, to jako vážně?! To ani není ničemu a nikomu užitečný, leda tak dalším případům pro psychiatra. A ten optimistickej závěr, následovaný celým optimistickým článkem? Hnus. K tomu článek „během posledních dvou týdnů“, který by se dal přejmenovat na „zoufalost, když nevíte, o čem psát“. Pryč. Všechno.

19:51 – jídlo vede a já se bojím jihlavských článků

Už mám i většinu druhého roku za sebou, zbývají mi články „ze života v Jihlavě“. Sice je rozhodování, co o svým životě smazat a co ne, stále těžké, ale už mám alespoň v něčem jasno. Jakákoli autopsychoanalýza, zmínka o dětství, rodinných vztazích a pocitech, které se nevztahují k jídlu, místu nebo akci, musí pryč. Svůj deník o hubnutí tu nechám. Je to sice směšné, když si vzpomenu jak před koncem roku (o klauzurách a před uzavíráním známek) se základními složkami mého jídelníčku stal pudink, mražená či objednaná pizza a big shock. Ale je to taky jediný můj projekt, kvůli kterému něco dělám, abych o tom mohla psát (jindy vždy píšu jen o tom, co dělám).

Teď se bojím těch článků z Jihlavy, tam to bude asi detailní popis každýho dne plus deníček pro psychiatra. Mám ale dobrej pocit z toho, že druhý článek o Apetit pikniku by se už dal považovat za zdařilou reportáž, a článek o Designbloku myslím také není marný.

Poznámka:

Co se čtenářů pouze ve druhém roce týče, sladké vede (a články o hubnutí moc úspěšné nebyly).

21:03 – druhý rok mám za sebou

Tak jo, mám to za sebou. Kupodivu ty články o Jihlavě nejsou tak hrozné, jak jsem čekala. Jako jo, je tam pár zbytečných nudných pasáží z mého života, ale ty už jsem nějak redukovala. Vlastně většina z toho, co jsem zachovala, je o zážitcích a dojmech z intru. Teď mě čeká silvestrovský článek, to už je horší. Musím smazat všechny informace, co jsou „navíc“, tedy nedozvíte se je z předchozích článků. Stejně jsem toho už tak vykecala dost. A psát ještě něco dalšího? Ha! To tak! Ježiš, čtyřicet lidí to vidělo! Fuj po stopadesáté.

21:58 – pokračování zápisků pro psychiatra

Už jsem se dostala k srpnu 2015. A zjistila, že jsem se jihlavských článků obávala zcela oprávněně. V srpnu jsou tam články obsahující popis prváku jak pro kamaráda, plus popis všech vztahů, které jsem navázala a popis pocitů pro psychiatra. Pryč s tím!

22:44 – a další takové

Září a říjen 2015 rovná se spousta zápisků ve formě deníku z Jihlavy. A mnohdy dost intimních či obsahujících zbytečně detailní (a řekla bych i nudný) popis mého dne. Nechávám jenom jeden takový článek, řádně zcenzurovaný. Náladu mi spravil článek o Designbloku, také celkem dobře napsaný, a hlavně je v něm jediná osobní informace – že mám přítele.

0:31 – intr je systém a mý mladší já je blbý

Už mi zbývá projít jen čtyři články. Dám si před tím cígo. Mý mladší já mě totiž pěkně nasralo, jak všude cpe jména všech, i když to není podstatný, a možná ani žádoucí.

Poznámka:

„…intr dělá dny šedivé a stejné, je to systém, co jede podle svého řádu bez výjimek, svátky zde jsou tři věnce a pár ozdob v jídelně, toť vše. Výzdoba však (…) a neměnný řád nezachrání.“ Takže kdybyste náhodou chtěli někdy někoho přesvědčit, že žijeme v matrixu, doporučuji vám zavřít ho na intr. Intr je systém, Neo.

2:10 – konec příběhu

Tak jo, mám to za sebou. Prošla jsem, pročetla a promazala celý blog. Sice tam něco osobního zůstalo, to nejhorší (teda nejvíc osobní) je pryč, z „osobních“ vět a článků tam zůstala už jen tak pětina. Poslední článek je sice místy ze spisovného češtinářského hlediska špatně, ale je takový milý. A mě se i povedlo udělat z tohoto „kostlivce ve skříni“ udělat taky takovou celkem milou věc. Stránku vesměs hezkejch zážitků, pár dobrejch prací, pár užitečných článků (především pro ty, co mají před sebou přijímačky na uměleckou střední nebo jdou do Jihlavy na intr). Celkem příjemnou součást mý historie, kterou však bez nějaký lítosti ukončuji. Mám taky napsanej text před tyhle poznámky, chci tuhle svoji nerozsáhlejší a nejdýl trvající práci nějak uzavřít, něco ještě dodat.

P.S. Už mám byt. Stále mám přítele. Stále se zajímám o typografii, také o fotografii a grafiku (uměleckou i „počítačovou“). Běhám teď,  jen když nestíhám.

P.P.S. Ten časopis se jmenuje Kulturista. Kdo mě dobře zná či pozorně četl, asi mu už došlo, že je o kultuře. O hudbě, knihách, filmech, kulturních akcích, designu… Brzy by měl být hotový, možná bude nějak i ke stažení.

P.P.P.S. „Svalové“ kulturisty nemám moc ráda, zato má mé sympatie každý, kdo se zajímá o kulturu. Nebo poslouchá stejnou hudbu.

Tak sbohem.

MOJE VÁNOCE

Toto je jeden z těch článků, o kterých jsem psala, že nejsem schopná se dokopat k jejich publikování. Byl napsán někdy o vánočních svátcích. 

cukroví - nahoře: rohlíčky (mandlové, lískooříškové a z vlašských ořechů), mandlové měsíčky s bílou čokoládou, perníčky, čajové s limetkou, linecké, dole: linecké s manldlemi slepované krémem z bílé čokolády s pomerančem a mandlemi, klášterní rohlíčky, kořeněné pracny, brabantské

Jdu pomalu a kolem mne vysokou rychlostí projíždějí auta. Připomíná mi to, jak dnešní uspěchaná doba změnila vánoce, svátky klidu a pohody. Stává se z toho soutěž, kdo bude mít víc druhů cukroví, víc dárků, větší stromek, lépe nazdobený barák. A téměř nikdo se v tom shonu nezastaví k onomu „rozjímání“. A na tradice se také pomalu pozapomíná…

Ale má cenu některé tradice udržovat? Jak já si vlastně představuju Vánoce? Naprosto zbytečný je třeba „talířek pro hosta“, který jsme letos nebo už loni vynechali. Pamatuji si, že od mých tří let, kdy jsem začala všechno nějak vnímat, nikdo nepřišel. A my jsme jak blbí pořád dávali jeden malý talíř navíc. Od mých pěti let už jen symbolicky, host by stejně neměl židli. A navíc, pokud se nemá během večeře vstávat, jak by mu mohl někdo přinést židli nebo mu vůbec otevřít? Pokud vyloženě někoho nečekáte, nemá to smysl. Tento zvyk je podle asi 19. století, kdy bylo běžné, že přišel nějaký pocestný nebo chudý, a vy jste ho obdarovali jídlem. Dnes už takhle nikdo nechodí…

Již zmíněné nevstávání od večeře ovšem uznávám. Stejně jako vypnutí všeho kromě světýlek na schodišti a stromku. Možná bych to i zavedla u každé večeře. Je to skvělý způsob, jak zařídit, aby kuchařka pořád pro něco neodbíhala, a ostatní nebyli svalení u televize nebo přilepení na notebook. Taková ta klidná večeře, kdy máte možnost si jídlo opravdu vychutnat, a i se u toho pobavíte. K dokonalosti pak stačí přidat svíčku, zapálenou před usazením všech, a víno, také otevřené o chvilku předem.

Víno je podle mne základ každé slavnostní večeře. Popíjení skleničky bílého (naše štědrovečerní nezbytně nutná klasika) či červeného, by se také mohlo praktikovat častěji do roku. A základ štědrovečerní večeře je ryba a bramborový salát.

Ryba, ne pouze kapr. S kaprem je práce sehnat ideální váhu i ho později nafiletovat, pak musíte ještě opatrně žvýkat kvůli kostem, zaměstnává vás hledání kostí, a tolik si neužijete tu chuť. Navíc mě přijde lepší pečený ve strouhance, než smažený, jenže tam je zas problém vychytat dobu, jakou má být v troubě. Kapr je prostě věda. A podle mě nemá tak úchvatnou chuť, že by to za tu všechnu práci stálo. A jako malá jsem kapra vůbec nejedla. Jenom salát.

Letos jsem měla dvoje Vánoce. Jedny s mamkou, čtyřiadvacátého, a druhé s přítelem, šestadvacátého, kdy přijel. Máma musí mít kapra, pro ni by bez této ryby nebyly vánoce. Přítel zase miluje lososa, a na tradiční rybu moc nehledí.Ten kapr má něco do sebe. Je jenom jednou v roce. Kdežto variací na lososa a brambory připravím asi dvacet. Ale ten losos je mnohem jednodušší. Až budu obstarávat večeři sama, asi z lenosti skončím u lososa.

O bramborovém salátu mám jasnou představu. Musí v něm být cítit majonéza, žádný náhražky v podobě jogurtu, ale nesmí jí tam být moc. Tak akorát, aby všechno spojila a dodala nějakou chuť. Žádné vajíčka, zprotivil mi je intr, a ani se tam podle mě moc nehodí. Petržele stejně jako celeru, mrkve jako obojího dohromady. Cibule musí být na miniaturní kousky, ať to není jako na intru, kdy jsem lovila ze salátu kusy velké jako nehet na palci. Mrkev pro sladkost, cibule pro štiplavost, a citron pro kyselost. Osolit a opepřit, a nesmíme zapomenout na hrášek. Ten na salátu miluji od dětství. Co v konzervě zbylo po přípravě, jsem vždycky do poslední kuličky snědla. A z mísy se salátem vybírala části, kde ho bylo nejvíc. Teď mám takový salátový rituál. Navrch vždycky řádně posypu pepřem, a v průběhu jídla občas nějaký hrášek vylovím, a dám ho k části, kde je jich hodně, a tu si nechávám na konec.

A nikdy nesmí chybět vánočka. Peču ji den předem, na Štědrý den vydrží voňavá a vláčná, ale už s ní nemám tu práci. V ní nesmí chybět rozinky nabobtnalé v rumu, mandle a citronová kůra. Od štóly jsem upustila, spolu s cukrovím to už bylo moc sladkýho.

Toho cukroví chci vždycky hodně druhů, tak deset. Vždycky linecké, rohlíčky z lískáčů i mandlí, a perníčky. Zbytek podle toho, co mě napadne a co se minulý rok jedlo. Máma ještě každý rok dělá brabantské, to jsou takové kolečka z křehkého ořechového těsta, slepené k sobě nutellou, polité čokoládou, a s plátkem mandle navrchu. Recept má od svojí mámy. A já se snažila ho taky převzít. Snažila, a vzdala, to těsto je hrozně měkký a lepivý, mě se nepodařilo nic vykrojeného přenést na plech. Prý je trik v tom, že se musí hodně podsypávat. Podle mě je to spíš kouzlo starších generací.

Stromek každý rok požaduji hodně košatý se spoustou větví, jedličku. Na něm kulaté baňky, nové nerozbitné z Ikey, i znovuobjevené nádherné staré (bohužel rozbitné). Plus pár zajímavých tvarů. Srdíčka, rozbitné i nerozbitné. Plastové kolečka z Ikey, od kterých vedou „paprsky“ zakončené kuličkou, a celé to vypadá jako zapálená prskavka. Moje lehce kýčovitá, ale prostě moje červenobílá pendreková hůlka. A mámini andělíčci. Nejmíň třicet let starý, řekla bych.

Světlýlka zásadně ve tvaru stromečků, v červené, žluté, zelené a modré barvě. Ty jsou součástí Vánoc už od mého narození, a asi ještě déle, když se nám první pokazily, bojovala jsem za naprosto identické, je z toho už tradice. Stejně jako z prskavek na stromku, zapálených po večeři a před rozdáváním dárků. Nebo z bonbonů Milka, co jsou navěšené na stromku jako ozdoby, akorát že poschovávané. Každý si svou čokoládu musí vybojovat.

Dárků nemusí být moc, třeba tak pět od všech by stačilo, ale musí to být něco, co opravdu chci. Knížka od oblíbeného autora, album mé milované zpěvačky, kabelka z Orsay, co vypadá jak od Chanelu nebo Dioru, či taška, kterou nikdo nemá. Šampon a kondicionér od kadeřnice, inspirativní kuchařka…

Nerozkrajujeme jablíčko, toho se máma bojí. Nelijeme olovo, to je moc komplikované. Neházím bačkorou za sebe před dveře, že bych se příští rok vdala, kdyby špička bačkory mířila ke dveřím, je podle mě stejně pravděpodobný, jakože nás navštíví britská královna. Navíc, chci svůj život nějak nechat plynout, ponechat osudu. Co přijde, to přijde.

Staročeské tradice tedy vlastně taky nedodržujeme. Ale máme řadu svých drobných. Třeba ty schované bonbony, starý ozdoby andělíčků, světýlka ve tvaru stromečků. Vánočka, spousta cukroví, kapr, salát s hráškem, bílý víno.

A taky jsem každý rok chtěla strávit Vánoce s velkou rodinou. Být jen s mámou je sice konečně pohodové, jak by Vánoce měly být, ovšem jsou trochu prázdné.

P.S. Každý rok je mojí tradicí tedy i smutná závist, těm „velkým šťastným rodinám“. Ne zlá, ale prostě moc chci být také obklopená sourozenci mně blízkého věku, mámou, tátou, prarodiči.

P.P.S. Jo, asi bylo by to náročný. Ale aspoň jednou bych to zažít chtěla.

ŠPATNÝ SILVESTR, DOBRÝ ROK

Je Silvestr. Den, kdy by se měli všichni bavit. Ale já jsem naštvaná. V domě je bordel, ovšem ne kvůli nějaké oslavě, je to jen kvůli mojí lenosti. Holt jsem si to představovala jinak. Že se opiju, budu se bavit a užívat si poslední minuty tohoto roku. Místo toho sedím doma, jak kdyby mi bylo deset. Jediný rozdíl je v tom, že to není můj dům, místo mámy je tu přítel, a výrazně víc piju.

Silvestr prostě nedopadl. Podobná nuda jako každý rok. Když ale uvažuji nad uplynulým rokem, docházím k tomu, že byl vesměs dobrý. Hlavně plný. Za tento rok jsem tolik nových lidí poznala a prací vyzkoušela, tolik vína vypila, historek slyšela a zážitků získala, že toho snad i v minulých pěti letech bylo míň. Sice jsem se míň věnovala blogu, ale víc životu.

Z toho pak vznikla spousta myšlenek, vjemů a pocitů. Koncem roku jsem pak nad vším přemýšlela, vyhodnocovala, a urovnávala si všechno v hlavě. A pak dlouho přemýšlela nad tím, jakou práci bych chtěla dělat. K čemu mám nějakou vnitřní touhu, bavilo by mě to, možná na to mám, a nějak jsem díky tomu vydělala. Knihařinu a kroniku jsem takto odsunula jako přivýdělek. Cukrárnu přestala mít jako hlavní cíl, nejdřív si na ni taky musím vydělat peníze jinde. Jako přivýdělek zařadila taky kuchařku a knihu (próza). Jako hlavní mi zůstala grafika, případně novinařina, a dost mě i láká herectví, to chci vlastně už odmala, jen jsem se učila na to zapomenout.

A co chci dělat v novém roce? Spíš než předsevzetí si dávám plány…

Mít svých ideálních 54kg. Poté spoustě cukroví, bramborového salátu a chlebíčků, se mi dělá špatně při každém pohledu do zrcadla. Nebo při oblékání džínů. Je jedno, že přiteli se furt líbím. Já sobě ne. A je důležitý být spokojená sama se sebou.

Znovu se věnovat psané typografii. Odešel Vyoral (učitel typografie), ztratila jsem část mých problémů (kvůli kterým byla kaligrafie taková terapie), odešla moje motivace psát. A je to škoda. Je to krásná práce…

Víc psát (o životě i recepty). Anebo publikovat napsané a donutit se přepisovat recepty. Spíš v tom je můj problém. Mám napsaný a nepublikovaný článek o Vánocích a asi šest dalších.

Neházet po příteli nádobím. Nebo jiným způsobem nehrotit naše hádky.

Přečíst hodně knih a vidět hodně filmů. (Dobrých!)

Vážně chodit na knihařinu. Sice jsem začala chodit, ale zatím jenom sešila papíry, často to odpadlo nebo se mně nechtělo. Jak to, že jsem na stáži za týden stihla osm knih a bloků? Asi to bude tím, že tam bylo teplo. Když je mi zima, tak vždycky zamrznu a nejsem schopná nic dělat.

Cvičit a tolik nežrat. Souvisí s prvním. Nedělám si iluze, že se z kavárenského povaleče stane sportovec a uběhnu maraton, ale aspoň jednou týdně se nějak hýbat. Abych měla hezký tělo a padesát čtyři kilo.

Pořád se barvit na zrzavo. Protože tuhle barvu jen tak někdo nemá a sluší mi.

Nemít bordel v hlavě ani pokoji. Můj systém doposud byl nechávat všechno být a do úklidu se pustit, až když se v tom fakt nedalo žít.

S přítelem pak ještě máme společné…

Pořádně oslavit silvestra. S řádnou dávkou alkoholu a petard.

Sehnat byt.

Vydělat prachy.

Každý týden pít. Nejen chodit do kavárny. Ale není potřeba se vždycky opít. Stačí jedno dvě piva. Množství alkoholu se odvíjí od příležitosti a peněz.

Koupit dobrou vodní dýmku. A musí vypadat luxusně.

Jet na filmový festival do Karlových Varů.

Já ještě přidávám… V zimě jít bruslit. V létě jít na festival Yanderov a zase dělat vedoucí na táboře.

P.S. Jedno předsevzetí přítele je dostat se do třeťáku. Já to pořád říkám, že si vůbec nevěří…

P.P.S. A udělal mi radost. Na svém seznamu má i „zařídit, aby byla spokojená“.

P.P.P.S. U některých plánů jsem celkem zvědavá na jejich splnění. Já že nebudu žrát a Zdenek se nebude nervovat?