 |
|
"že se na to nevykašleš…"
|
S větou "proč se na to nevykašlu" se
setkávám celý život.
Jsem hodně upřímná, neumím moc nikomu něco nalhávat, ráda
jednám na rovinu. Chci říct, co si myslím, nebaví mě "chodit kolem horký
kaše", když mě něco štve, tak se to dotyčný dozví. Nahlas projevuju svoje
názory, ať s nimi někdo souhlasí, nebo i kdybych měla být proti všem. Bojuju za
svoje názory i principy. Nepromýšlím následky, jednám.
Když jsme v testu profesního zaměření na základce
měli kroužkovat odpovědi, které nás vystihují, o každé jsem přemýšlela docela
dlouho – kromě jediné: "Nebojím se vyslovit své názory."
Jsem také svéhlavá, nerada se podřizuji pravidlům a
z dětství mi zůstalo "a proč" – odmítám dělat věci, ve kterých
nevidím smysl. Spoustě lidí se to nelíbí, a v průběhu života na to doplácím.
Podle někoho jsem jen drzá a dovoluji si.
Na prvním stupni základky jsem byla nesčetněkrát poslána
do ředitelny, na druhém získala řadu důtek. Na základce totiž platilo – mysli
si, co chceš, ale ne abys nějak nesouhlasil nebo odporoval. Já jsem si
dovolovala vyslovit jakýkoli svůj názor – vybočovala jsem z řady mlčky souhlasících,
kteří projevovali svůj nesouhlas někde stranou a chovali se k dotyčným
mile.
Byla jsem téměř jediná, kdo byl slyšet, a proto si mého
"odporu" nazvaného "drzostí" a "nevhodným
chováním" učitelé všímali ještě víc. Dostala jsem se do kolonky "problematický
žák" a myslím, že v kabinetech se nezřídka říkalo "no jó, zase
ta Šostaričová". A rozčilovali mne větou "že zrovna ty, taková
inteligentní, ty bys měla umět zvážit, co říct". (Není neschopnost se ozvat
spíš hloupost?)
"Mlčky souhlasící" mi říkali, že se na to
nevykašlu, že mi to stojí za to, proč si to prostě nenechám pro sebe. Proč
radši nenadávám někde stranou s nimi, proč si dělám problémy.
Ano, měli to jednodušší. Ale já jsem se nemohla "na
to vykašlat". Nedalo mi to něco neříct. Nedokázala jsem se na někoho
usmívat, dělat, že nemám žádný problém, a pak na něj stranou nadávat. Bylo to
proti mně samotné, která má ráda upřímnost a jednání na rovinu, bylo to proti
mým zásadám, dá-li se to tak říci. Přiznávám, někdy to však bylo čistě
akce-reakce.
Komplikuji si to i v osobních vztazích. Mamka mi
říká "vykašli se na něj", když se hádám se sestřiným přítelem, který
nesnese, že mám svoji hlavu. Na něj se také nedokáži "tvářit mile a nic
neříkat", když se mi něco nelíbí. Moje upřímnost se mnohdy stává krutou
upřímností, a protože nedokáži předstírat, jak jsem nadšená dětmi, hádám se i
se sestrou.
Babička se mně snaží převychovat a opakuje mi:
"Prosímtě nic neříkej, zase bude zle, nech si to pro sebe, stejně tím nic
nevyřešíš." Ta mi to říká zase především kvůli diskusím se strýcem, které
se někdy zvrhnou v hádku – dojde ke střetu názorů a já odmítám ze svého
ustoupit, "nechat si ho pro sebe" a souhlasit se strýcovým, i když je
úplně jiný.
Zřejmě má pravdu, že tím nic nevyřeším. Bylo například
k něčemu, když jsem na základní škole odporovala sezení ve skupinkách,
v němž nevidím smysl? (Skupiny byly sestavené tak, aby v nich byli „slabší
i silnější žáci“, což vede k tomu, že pracují především „silnější žáci“ a
„slabší žáci“ toho dělají velmi málo – na prvním stupni byli „hlídači času“, na
druhém přikyvovali nebo přečetli pár odrážek z prezentace, "slabší
žáci" nejsou donuceni k tomu pořádně pracovat a "silnější žáci"
neodvedou tak dobrou práci, jako kdyby byli ve skupině samí "silnější".)
A bylo k něčemu, když jsem později (asi před
měsícem) na intru šla vychovatelce říct, že mi připadá nespravedlivé, že dvě
spolubydlící mají kvůli nevynášení koše zakázané vycházky, když já, která koš
také nevynáší, mám vycházky?
Nebylo. Nic jsem tím nezměnila a dělala si problémy.
Ovšem převychovat se nenechám. Neumím se na to vykašlat. A vlastně ani nechci.
Myslím si, že je potřeba umět vyslovit svůj názor. Že je potřeba, aby byl někdo
slyšet. Pokud by bylo slyšet víc lidí, tak to možná není "k ničemu".
Ono to vlastně není ani tak. I kdyby jen z toho principu, že si nenecháme
všechno líbit.
