 |
| Takový krásný den... No komu by se odsud chtělo? (ulice vedoucí k náměstí - nedalo mi to si pohled z okna nevyfotit) |
Ano, zase budu psát o Jihlavě. Ale já nemůžu jinak.
Ve čtvrtek jsem odjížděla z Jihlavy na pololetní a
následně jarní prázdniny. Měli jsme zkrácené vyučování, dopoledne jsem si
v klidu sbalila, naobědvala se, a protože mi zbyl čas, šla se i projít na
náměstí.
Byl krásný den, vcelku teplo, ale všude byla
trocha sněhu, který osvětlený sluncem přímo zářil. Byl to tak krásný den, že mi
náměstí připadalo nádherné i s tím příšerným Priorem. Na intru (který je kousek
od náměstí a hned naproti škole) jsem ještě otevřela okno, zadívala se na ulici
vedoucí k náměstí, a uvědomila si, že se mi domů ani nechce. Nechtělo se
mi z toho krásného města a od všech, které tu ráda potkávám.
Nejen, že se mi "ani nechtělo", já se musela
k odjezdu doslova nutit. Netušila jsem ani zdaleka, "co sakra budu
doma týden dělat". Byly to první prázdniny, na které jsem se netěšila. A
to se mi na začátku roku tolik nechtělo jezdit opačným směrem! Proto znovu
přemýšlím o svém půlroce v Jihlavě. Kterak jsem si nejprve nenáviděné
město zamilovala. Co se se mnou stalo, že jsem tak obrátila?
Když se mne někdo z mých přátel a známých ptal, jak
se mám v Jihlavě, šlo většinou o tyto dvě otázky – jestli se mi líbí škola
a jak zvládám intr. A o tom vlastně celé mé "jak se mi líbí
v Jihlavě" je.
O intru jsem psala již několikrát. Ve zkratce to bylo
takto. Nastoupila jsem na Karolíny Světlé, kde byly hezké prostorné pokoje, ale
příšerná vychovatelka, která pořád něco zakazovala, přikazovala, říkala, jak
máme co dělat, a téměř hledala důvody nám vynadat.
V říjnu jsem proto přestoupila na domov mládeže U
Matky Boží, spadající pod sociální školu. Zde je nesrovnatelně mírnější režim a
milejší vychovatelky. Zpočátku jsem se trápila tím, že jsem "mezi cizíma
holkama", ale brzy jsme se začaly bavit a teď jezdím do Jihlavy ráda i
kvůli nim.
Vedle intru je druhá věc škola. Původně jsem na grafiku
šla, protože žurnalistika je až na vysoké, nechtěla jsem na gympl, a při
procházení možných oborů střední narazila na "hm, no, grafický design, to
by mě mohlo bavit".
Po nástupu do školy pak následovalo období, kdy jsem si
neustále říkala: "Sakra, co tu vlastně dělám?" Připadala jsem si
absolutně neschopná, co si něco patlá mezi samými skvělými umělci. Vždyť jsem
se také připravovala k přijímačkám tak, že jsem dva měsíce kreslila, zatímco
skoro všichni ostatní chodili několik let do ZUŠky a kreslili doma! Nenáviděla
jsem intr, byla nešťastná při každé cestě do Jihlavy a ptala se sama sebe, zda
mi to za to stojí.
Patřím na tuhle školu vůbec? Má smysl, aby mi rodiče
platili to ne zrovna levné školné? Spolužáci ve volném čase pro radost
kreslili, já jsem psala, vařila a pekla. Pravda, i občas fotila – ale copak to
stačí? V počítačové grafice jsem se prala s počítačem, na plenéru kreslila
krajinu, která "vůbec nevypadá pěkně", v technologiích křivě ořezávala
formát A4, v typografii dělala půlkolečka, co "To nejsou půlkolečka, to
nejsou ani půlbanánky!" (předtím učitel někomu říkal, že místo půlkoleček
dělá půlbanánky), a odškrtávala dny zbývající do víkendu.
Uvažovala jsem, že bych "zdrhla" na jinou školu,
kde bych alespoň nemusela být na intru, nakonec však správně poslechla svůj
instinkt, že bych toho litovala, a rozhodla se "zatnout zuby a
vydržet". A udělala správně.
Postupně mě všechny odborné předměty nadchly. Tedy až na
výtvarnou přípravu, kdy si při kresbě zátiší neustále opakuji "vydrž,
odpoledne je typografie, večer pak zajdeš do Muzejní kavárny na kafe a na
zákusek".
Měla jsem radost malého dítěte, když jsem vyvolávala fotky
"klasickým" způsobem v temné komoře. Baví mě něco tvořit
v Illustratoru při počítačové grafice, přestože s počítači stále
trochu bojuji. Miluju knihařinu, a připadá mi skvělé, že jsem schopná vytvořit
krabici polepenou nádhernými škrobovými papíry, později budu i schopná svázat
knihu s deskami rovněž s hezkými papíry.
Mou zálibu v psaní v typografii moc lidí
nechápe, spolubydlící se mne hned několikrát zeptala, jestli mě to "fakt baví",
ale ano, fakt mě to baví. Nalinkuju (to je moje jediná neoblíbená část –
půlcentimetrová zkouška nervů a trpělivosti), naplním pero, pustím si písničky,
píšu. Je to relax, terapie, závislost. Zapomínám na všechno okolo, na svoje
starosti, myslím jen na psaní. Tak píšu "domácí úkoly", i když už
nemusím.
Co se týče "teoretických předmětů",
v dějinách výtvarné kultury a estetice nemám problém dávat pozor.
Někdo se mne i ptal, zda si myslím, že je moje škola
dobrá. Řekla bych, že jo. Nevím, nakolik jsem se zlepšila díky učitelům na jaký podíl na tom má moje snaha, ale výrazně jsem se tu zlepšila. Když pomyslím na
to, jak jsem na začátku roku připadala jedna z nejhorších, a
k přijetí jsem si z velké části dopomohla tím, že nejsem blbá (plný
počet bodů za průměr známek ze základky, v porovnání s ostatními
slušný počet bodů v testu kulturně-historického přehledu)… A teď jsem už
podruhé získala čtvrtletní stipendium.
Od krajiny co "vůbec nevypadá pěkně" a první
ateliérové kresby za "dva až tři", jsem se dopracovala k zátiším
za jedna, občas za dva (no, a pak tedy klauzuře za tři, kterou jsem podělala).
S počítači se "peru" méně. Po křivě oříznutém formátu A4 jsem
vyrobila zdařilý reliéf, dělám hezké škrobové papíry, rezervážové mi také jdou,
benzínové už nejsou tolik dobré, ovšem také zdařilé. Výroba krabičky mi trvá,
ale ne že by mi nešla. A od "to nejsou ani půlbanánky", jsem se
"vypsala" k "voni jenom doháněj KŠ".
Určitě si za své zlepšení můžu sama tím, jak jsem na sebe
přísná, a nedovoluji si být neúspěšná. Ale myslím, že bez dobrých učitelů by mi
má snaha moc nepomohla.
 |
| technologie - rezervážový papír a škrobové papíry |
 |
| typografie - až se mi nechce věřit, jak se lze za půl roku "vypsat"... |
P.S. A abyste si nemysleli, že se moc chlubím svými
úspěchy, přiznám se ke svému rýsovacímu a sportovnímu antitalentu.
V technickém kreslení někdy místo kružítkem otáčím papírem, můj pravidelný
pětiúhelník má k pravidelnosti daleko. Nezřídka si vyfotím zápis na
tabuli, a do sešitu ho přerýsuji na intru, protože nevím "jak na to"
a potřebuji hodně času, než na to přijdu. V tělocviku je spíš na náhodě, než
na mě, zda míč chytnu. Stávám se tak ideálním soupeřem a nejhorším spoluhráčem.
P.P.S. Problém "co sakra budu doma týden dělat"
jsem vyřešila následovně. Nejdřív se jen tak flákala, poté odjela na tři a půl
dne za kamarádkou do Prahy (to byly prázdniny…), po návratu psala "typograficky"
i "žurnalisticky" a zase se flákala.
P.P.P.S. Ne, má rýsovací a sportovní
neschopnost, ani mé flákání mě netrápí.
