čtvrtek 26. února 2015

K. V KUCHYNI: PANETTONE



Italové to v kuchyni zkrátka umí. Panettone je italské vánoční pečivo, něco jako naše vánočka. Ale vylepšené o kandovanou kůru, trochu víc nadýchané a ve tvaru bochánku, ne zaplétané. Bohužel se jindy, než právě kolem Vánoc těžko shání, tak jsem se rozhodla upéct si ho sama.
Čtrnáctého února spousta lidí šílela kolem Valentýna, mne však tento svátek nechává chladnou, a tak jsem nedělala lívance ve tvaru srdíček, ale pustila se do výzvy "panettone". Na první pokus se mi ovšem nepodařilo dosáhnout pravé "nadýchané panettone strukutry", tak jsem ho pekla i další víkend, s upravenými poměry a tentokrát už skvělým výsledkem.
Zjistila jsem, že příprava panettone, pokud ho kvásek děláte z droždí, není tak komplikovaná, jak se zdá. Myslím, že i jednodušší, než vánočka. Jenom je časově náročnější. Ale mezi kynutím a pečením můžete dělat cokoli jiného (v mém případě psát).

PANETTONE

Množství: 1 velké nebo 2 menší (na fotce) panettone

Příprava a kvásek: 30 minut
Kynutí: 4-5 hodin
Pečení: 60-75 minut

Ingredience:
125g rozinek
3-6 lžic rumu
20g droždí
500g hladké mouky + na pomoučení válu
120-150g (podle toho, jak chcete panttone sladké) krupicového cukru
200ml mléka
200g změklého másla
1 vejce + 4 žloutky + 1 bílek na potření
1/2 lžičky soli
1 lžíce medu
nastrouhaná kůra z 1 citronu
nastrouhaná kůra z 1/2 pomeranče
50g kandované citronové kůry
150g kandované pomerančové kůry

Postup:
  1. Rozinky zalijte rumem a odložte stranou (nechte je v rumu naložené alespoň hodinu). Do misky rozdrobte droždí, přidejte lžíci mouky, lžíci cukru a polovinu mléka, rozmíchejte a nechte na teplém místě 15-20 minut vzejít. Mezitím prosejte mouku, promíchejte jí se solí a pomocí ručního šlehače utřete vejce a žloutky s máslem a cukrem.
  2. Z mouky se solí, vaječné směsi, zbylého mléka, medu, kvásku a strouhané kůry vypracujte hladké těsto. Dejte na teplé místo kynout na 2 hodiny (těsto by mělo zdvojnásobit až ztrojnásobit objem).
  3. Zapracujte do těsta rozinky nasáklé rumem a kandovanou kůru. Na pomoučněném vále (moukou nešetřete) těsto ještě trochu propracujte a vypracujte z něj kouli. Dejte do formy a nechte kynout 2-3 hodiny (až těsto ztrojnásobí objem).
  4. Troubu předehřejte na 180°C. Povrch potřete bílkem a pečte 60-75 minut. Po upečení nechte vychladnout ve formě.

FORMA

Ideální asi je péct panettone na plechu v papírové formě na panettone. Jenže ta zrovna není něco, co byste úplně běžně sehnali v supermarketu. Já jsem si proto pekla ve vyšším hrnci vyloženém "formou" z pečicího papíru (hrnec zajistí, aby forma opravdu držela).
Tu jsem vytvořila takto. Podle hrnce jsem si odměřila délku papíru, smotala ho do "válce" a sešila (tak, aby forma držela, není potřeba nějak důkladně prošívat). Vespod jsem "válec" nastříhala a nastřižením vzniklé pruhy přeložila (vzniklo tak "dno formy"). Nakonec jsem seshora zkrátila formu do potřebné výšky.
Také jsem četla, že lze použít dortovou formu, obmotat ji pečicím papírem a ten zajistit provázkem. To jsem ale nezkoušela a nejsem si jistá, jak bude takováto "forma" držet.

neděle 8. února 2015

KTERAK JSEM SI NEJPRVE NENÁVIDĚNÉ MĚSTO ZAMILOVALA


Takový krásný den... No komu by se odsud chtělo? (ulice vedoucí k náměstí - nedalo mi to si pohled z okna nevyfotit)
Ano, zase budu psát o Jihlavě. Ale já nemůžu jinak.
Ve čtvrtek jsem odjížděla z Jihlavy na pololetní a následně jarní prázdniny. Měli jsme zkrácené vyučování, dopoledne jsem si v klidu sbalila, naobědvala se, a protože mi zbyl čas, šla se i projít na náměstí.
Byl krásný den, vcelku teplo, ale všude byla trocha sněhu, který osvětlený sluncem přímo zářil. Byl to tak krásný den, že mi náměstí připadalo nádherné i s tím příšerným Priorem. Na intru (který je kousek od náměstí a hned naproti škole) jsem ještě otevřela okno, zadívala se na ulici vedoucí k náměstí, a uvědomila si, že se mi domů ani nechce. Nechtělo se mi z toho krásného města a od všech, které tu ráda potkávám.
Nejen, že se mi "ani nechtělo", já se musela k odjezdu doslova nutit. Netušila jsem ani zdaleka, "co sakra budu doma týden dělat". Byly to první prázdniny, na které jsem se netěšila. A to se mi na začátku roku tolik nechtělo jezdit opačným směrem! Proto znovu přemýšlím o svém půlroce v Jihlavě. Kterak jsem si nejprve nenáviděné město zamilovala. Co se se mnou stalo, že jsem tak obrátila?
Když se mne někdo z mých přátel a známých ptal, jak se mám v Jihlavě, šlo většinou o tyto dvě otázky – jestli se mi líbí škola a jak zvládám intr. A o tom vlastně celé mé "jak se mi líbí v Jihlavě" je.
O intru jsem psala již několikrát. Ve zkratce to bylo takto. Nastoupila jsem na Karolíny Světlé, kde byly hezké prostorné pokoje, ale příšerná vychovatelka, která pořád něco zakazovala, přikazovala, říkala, jak máme co dělat, a téměř hledala důvody nám vynadat.
V říjnu jsem proto přestoupila na domov mládeže U Matky Boží, spadající pod sociální školu. Zde je nesrovnatelně mírnější režim a milejší vychovatelky. Zpočátku jsem se trápila tím, že jsem "mezi cizíma holkama", ale brzy jsme se začaly bavit a teď jezdím do Jihlavy ráda i kvůli nim.
Vedle intru je druhá věc škola. Původně jsem na grafiku šla, protože žurnalistika je až na vysoké, nechtěla jsem na gympl, a při procházení možných oborů střední narazila na "hm, no, grafický design, to by mě mohlo bavit".
Po nástupu do školy pak následovalo období, kdy jsem si neustále říkala: "Sakra, co tu vlastně dělám?" Připadala jsem si absolutně neschopná, co si něco patlá mezi samými skvělými umělci. Vždyť jsem se také připravovala k přijímačkám tak, že jsem dva měsíce kreslila, zatímco skoro všichni ostatní chodili několik let do ZUŠky a kreslili doma! Nenáviděla jsem intr, byla nešťastná při každé cestě do Jihlavy a ptala se sama sebe, zda mi to za to stojí.
Patřím na tuhle školu vůbec? Má smysl, aby mi rodiče platili to ne zrovna levné školné? Spolužáci ve volném čase pro radost kreslili, já jsem psala, vařila a pekla. Pravda, i občas fotila – ale copak to stačí? V počítačové grafice jsem se prala s počítačem, na plenéru kreslila krajinu, která "vůbec nevypadá pěkně", v technologiích křivě ořezávala formát A4, v typografii dělala půlkolečka, co "To nejsou půlkolečka, to nejsou ani půlbanánky!" (předtím učitel někomu říkal, že místo půlkoleček dělá půlbanánky), a odškrtávala dny zbývající do víkendu.
Uvažovala jsem, že bych "zdrhla" na jinou školu, kde bych alespoň nemusela být na intru, nakonec však správně poslechla svůj instinkt, že bych toho litovala, a rozhodla se "zatnout zuby a vydržet". A udělala správně.
Postupně mě všechny odborné předměty nadchly. Tedy až na výtvarnou přípravu, kdy si při kresbě zátiší neustále opakuji "vydrž, odpoledne je typografie, večer pak zajdeš do Muzejní kavárny na kafe a na zákusek".
Měla jsem radost malého dítěte, když jsem vyvolávala fotky "klasickým" způsobem v temné komoře. Baví mě něco tvořit v Illustratoru při počítačové grafice, přestože s počítači stále trochu bojuji. Miluju knihařinu, a připadá mi skvělé, že jsem schopná vytvořit krabici polepenou nádhernými škrobovými papíry, později budu i schopná svázat knihu s deskami rovněž s hezkými papíry.
Mou zálibu v psaní v typografii moc lidí nechápe, spolubydlící se mne hned několikrát zeptala, jestli mě to "fakt baví", ale ano, fakt mě to baví. Nalinkuju (to je moje jediná neoblíbená část – půlcentimetrová zkouška nervů a trpělivosti), naplním pero, pustím si písničky, píšu. Je to relax, terapie, závislost. Zapomínám na všechno okolo, na svoje starosti, myslím jen na psaní. Tak píšu "domácí úkoly", i když už nemusím.
Co se týče "teoretických předmětů", v dějinách výtvarné kultury a estetice nemám problém dávat pozor.
Někdo se mne i ptal, zda si myslím, že je moje škola dobrá. Řekla bych, že jo. Nevím, nakolik jsem se zlepšila díky učitelům na jaký podíl na tom má moje snaha, ale výrazně jsem se tu zlepšila. Když pomyslím na to, jak jsem na začátku roku připadala jedna z nejhorších, a k přijetí jsem si z velké části dopomohla tím, že nejsem blbá (plný počet bodů za průměr známek ze základky, v porovnání s ostatními slušný počet bodů v testu kulturně-historického přehledu)… A teď jsem už podruhé získala čtvrtletní stipendium.
Od krajiny co "vůbec nevypadá pěkně" a první ateliérové kresby za "dva až tři", jsem se dopracovala k zátiším za jedna, občas za dva (no, a pak tedy klauzuře za tři, kterou jsem podělala). S počítači se "peru" méně. Po křivě oříznutém formátu A4 jsem vyrobila zdařilý reliéf, dělám hezké škrobové papíry, rezervážové mi také jdou, benzínové už nejsou tolik dobré, ovšem také zdařilé. Výroba krabičky mi trvá, ale ne že by mi nešla. A od "to nejsou ani půlbanánky", jsem se "vypsala" k "voni jenom doháněj KŠ".
Určitě si za své zlepšení můžu sama tím, jak jsem na sebe přísná, a nedovoluji si být neúspěšná. Ale myslím, že bez dobrých učitelů by mi má snaha moc nepomohla.
technologie - rezervážový papír a škrobové papíry
typografie - až se mi nechce věřit, jak se lze za půl roku "vypsat"...
P.S. A abyste si nemysleli, že se moc chlubím svými úspěchy, přiznám se ke svému rýsovacímu a sportovnímu antitalentu. V technickém kreslení někdy místo kružítkem otáčím papírem, můj pravidelný pětiúhelník má k pravidelnosti daleko. Nezřídka si vyfotím zápis na tabuli, a do sešitu ho přerýsuji na intru, protože nevím "jak na to" a potřebuji hodně času, než na to přijdu. V tělocviku je spíš na náhodě, než na mě, zda míč chytnu. Stávám se tak ideálním soupeřem a nejhorším spoluhráčem.
P.P.S. Problém "co sakra budu doma týden dělat" jsem vyřešila následovně. Nejdřív se jen tak flákala, poté odjela na tři a půl dne za kamarádkou do Prahy (to byly prázdniny…), po návratu psala "typograficky" i "žurnalisticky" a zase se flákala.
P.P.P.S. Ne, má rýsovací a sportovní neschopnost, ani mé flákání mě netrápí.