Už je to měsíc, co skončilo to krásné, odpočinkové,
dvouměsíční období nazývané letní prázdniny. A já nadávám, že jsem zpátky ve
škole, v učitelské hře "co všechno žáci vydrží". Aniž bych si
uvědomovala, že ty skvělé prázdniny jsou výsadou žáků a pokud bych pracovala,
byla bych ve hře "co všechno zaměstnanci vydrží" s mnohem kratší
dobou na odpočinek. Dosud by mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Ale proč máme dva
měsíce prázdnin?
Na první pohled se zdá, že odpověď je jednoduchá.
Stanovilo to ministerstvo školství. Jenže proč? Představte si, že jste na
ministerstvu školství vy. Proč by měli žáci mít prázdniny?
Hlavně si potřebují odpočinout, to je jasné. Vy ale taky,
ne? Nepotřeboval by to každý? Abych to zjistila, zkusila jsem dělat některé
domácí práce místo mamky.
Už od prázdnin vymýšlím jídelníček na každý týden.
Připadalo mi to primitivní a nechápavě jsem kroutila hlavou nad maminčiným:
"Nevíš, co by sis dala? Už je zase čtvrtek a já netuším, co budeme jíst o
víkendu. Jak já bych ráda vařila, kdyby mi někdo vymyslel, co!" První měsíc jsem stále nechápala, druhý jsem
už trochu začínala chápat a třetí jsem pochopila dokonale.
Všechna nová jídla, která jsem našla v kulinářských
časopisech, jsme už vyzkoušely a já jsem po návratu do školy neměla čas
vymýšlet recepty. Nejkritičtější byly víkendy. Minulý čtvrtek jsem dokonce
křičela: "Proč musím jíst? Já nechci jíst. Nechci vymýšlet, co budeme
jíst!" Pravda, měla jsem výběr zúžený tím, že jsem se snažila jíst zdravě.
Ale zjistila jsem, že by bylo potřeba volna i od té
nejjednodušší činnosti. Mimochodem, já bych potřebovala i "oblékací
prázdniny", tedy rána bez: "Co si zase vezmu na sebe?"
Nezůstala jsem ovšem jen u takových drobných starostí. O
svých, školních prázdninách jsem vařila a měsíc také chodila nakupovat.
Přesvědčila jsem se, že vařit by mi opravdu nevadilo, kdybych na to měla čas.
Ale ty nákupy…
Začínalo to pěkně otravnou věcí, a to sepisováním
nákupního seznamu. Všechno kontrolovat pořád dokola! Když jsem si to odbyla,
vyrazila jsem. Tehdy jsem litovala, že jsem se rozhodla pomáhat s nákupy
zrovna v létě. Přicházela jsem totiž domů ufuněná, zpocená a s prsty
červenými od toho, jak se mi celou cestu zařezávala ucha tašky do ruky.
Na týden jsem také zkusila převzít domácí práce. Zametala
jsem, vytírala, utírala prach, uklízela koupelnu a žehlila. Výsledek? Diář jsem
sice měla prázdný, ale práce měla víc než dost.
Zavedla bych tedy "prázdniny bez domácích
prací", a když vidím některé zlobivé děti, tak i "rodičovské
prázdniny". A představa, že bych k nakupování, vaření a domácím
pracím měla ještě chodit do zaměstnání, je strašná. Takže "pracovních
prázdnin" by bylo potřeba.
Teď ale vážně. Obešli bychom se dva měsíce bez někoho,
kdo by navařil, uklidil, vychovával děti, psal noviny, vysílal televizní
pořady, prodával, operoval pacienty, hasil požáry? To by prostě nešlo. Jenže
dva měsíce bez žáků nám nijak neuškodí.
Napadá mě ještě jeden důvod. Možná byly jedním z důvodů
zavedení prázdnin malé děti. Dospělý dokáže soustředit svoje myšlenky na práci,
i když ho ven láká sluníčko a terasy kaváren. Děti ne, ty by myslely jen na to,
jak si odpoledne půjdou hrát na zahradu.
Ve školách navíc není klimatizace, takže i starší žáci by
se nedokázali v létě soustředit. Já osobně jsem tedy z hodin, které byly v době
tropických teplot někdy ke konci školního roku, nepochytila vůbec nic.
Zkrátka a jednoduše: Díkybohu, tedy díkyministerstvu za
prázdniny.
P.S. Už se těším na ty podzimní…
Žádné komentáře:
Okomentovat