Toto je jeden z těch článků, o kterých jsem psala, že nejsem schopná se dokopat k jejich publikování. Byl napsán někdy o vánočních svátcích.
 | |
| cukroví - nahoře: rohlíčky (mandlové, lískooříškové a z vlašských ořechů), mandlové měsíčky s bílou čokoládou, perníčky, čajové s limetkou, linecké, dole: linecké s manldlemi slepované krémem z bílé čokolády s pomerančem a mandlemi, klášterní rohlíčky, kořeněné pracny, brabantské |
Jdu pomalu a kolem mne vysokou
rychlostí projíždějí auta. Připomíná mi to, jak dnešní uspěchaná doba změnila
vánoce, svátky klidu a pohody. Stává se z toho soutěž, kdo bude mít víc druhů
cukroví, víc dárků, větší stromek, lépe nazdobený barák. A téměř nikdo se v tom
shonu nezastaví k onomu „rozjímání“. A na tradice se také pomalu pozapomíná…
Ale má cenu některé tradice udržovat?
Jak já si vlastně představuju Vánoce? Naprosto zbytečný je třeba „talířek pro
hosta“, který jsme letos nebo už loni vynechali. Pamatuji si, že od mých tří
let, kdy jsem začala všechno nějak vnímat, nikdo nepřišel. A my jsme jak blbí
pořád dávali jeden malý talíř navíc. Od mých pěti let už jen symbolicky, host
by stejně neměl židli. A navíc, pokud se nemá během večeře vstávat, jak by mu
mohl někdo přinést židli nebo mu vůbec otevřít? Pokud vyloženě někoho nečekáte,
nemá to smysl. Tento zvyk je podle asi 19. století, kdy bylo běžné, že přišel
nějaký pocestný nebo chudý, a vy jste ho obdarovali jídlem. Dnes už takhle nikdo
nechodí…
Již zmíněné nevstávání od večeře ovšem
uznávám. Stejně jako vypnutí všeho kromě světýlek na schodišti a stromku. Možná
bych to i zavedla u každé večeře. Je to skvělý způsob, jak zařídit, aby
kuchařka pořád pro něco neodbíhala, a ostatní nebyli svalení u televize nebo
přilepení na notebook. Taková ta klidná večeře, kdy máte možnost si jídlo
opravdu vychutnat, a i se u toho pobavíte. K dokonalosti pak stačí přidat
svíčku, zapálenou před usazením všech, a víno, také otevřené o chvilku předem.
Víno je podle mne základ každé
slavnostní večeře. Popíjení skleničky bílého (naše štědrovečerní nezbytně nutná
klasika) či červeného, by se také mohlo praktikovat častěji do roku. A základ
štědrovečerní večeře je ryba a bramborový salát.
Ryba, ne pouze kapr. S kaprem je
práce sehnat ideální váhu i ho později nafiletovat, pak musíte ještě opatrně
žvýkat kvůli kostem, zaměstnává vás hledání kostí, a tolik si neužijete tu
chuť. Navíc mě přijde lepší pečený ve strouhance, než smažený, jenže tam je zas
problém vychytat dobu, jakou má být v troubě. Kapr je prostě věda. A podle
mě nemá tak úchvatnou chuť, že by to za tu všechnu práci stálo. A jako malá
jsem kapra vůbec nejedla. Jenom salát.
Letos jsem měla dvoje Vánoce. Jedny
s mamkou, čtyřiadvacátého, a druhé s přítelem, šestadvacátého, kdy
přijel. Máma musí mít kapra, pro ni by bez této ryby nebyly vánoce. Přítel zase
miluje lososa, a na tradiční rybu moc nehledí.Ten kapr má něco do sebe. Je
jenom jednou v roce. Kdežto variací na lososa a brambory připravím asi
dvacet. Ale ten losos je mnohem jednodušší. Až budu obstarávat večeři sama, asi
z lenosti skončím u lososa.
O bramborovém salátu mám jasnou
představu. Musí v něm být cítit majonéza, žádný náhražky v podobě
jogurtu, ale nesmí jí tam být moc. Tak akorát, aby všechno spojila a dodala
nějakou chuť. Žádné vajíčka, zprotivil mi je intr, a ani se tam podle mě moc
nehodí. Petržele stejně jako celeru, mrkve jako obojího dohromady. Cibule musí
být na miniaturní kousky, ať to není jako na intru, kdy jsem lovila ze salátu
kusy velké jako nehet na palci. Mrkev pro sladkost, cibule pro štiplavost, a
citron pro kyselost. Osolit a opepřit, a nesmíme zapomenout na hrášek. Ten na
salátu miluji od dětství. Co v konzervě zbylo po přípravě, jsem vždycky do
poslední kuličky snědla. A z mísy se salátem vybírala části, kde ho bylo
nejvíc. Teď mám takový salátový rituál. Navrch vždycky řádně posypu pepřem, a
v průběhu jídla občas nějaký hrášek vylovím, a dám ho k části, kde je
jich hodně, a tu si nechávám na konec.
A nikdy nesmí chybět vánočka. Peču ji
den předem, na Štědrý den vydrží voňavá a vláčná, ale už s ní nemám tu
práci. V ní nesmí chybět rozinky nabobtnalé v rumu, mandle a
citronová kůra. Od štóly jsem upustila, spolu s cukrovím to už bylo moc
sladkýho.
Toho cukroví chci vždycky hodně druhů,
tak deset. Vždycky linecké, rohlíčky z lískáčů i mandlí, a perníčky.
Zbytek podle toho, co mě napadne a co se minulý rok jedlo. Máma ještě každý rok
dělá brabantské, to jsou takové kolečka z křehkého ořechového těsta,
slepené k sobě nutellou, polité čokoládou, a s plátkem mandle
navrchu. Recept má od svojí mámy. A já se snažila ho taky převzít. Snažila, a
vzdala, to těsto je hrozně měkký a lepivý, mě se nepodařilo nic vykrojeného
přenést na plech. Prý je trik v tom, že se musí hodně podsypávat. Podle mě
je to spíš kouzlo starších generací.
Stromek každý rok požaduji hodně
košatý se spoustou větví, jedličku. Na něm kulaté baňky, nové nerozbitné
z Ikey, i znovuobjevené nádherné staré (bohužel rozbitné). Plus pár
zajímavých tvarů. Srdíčka, rozbitné i nerozbitné. Plastové kolečka z Ikey, od
kterých vedou „paprsky“ zakončené kuličkou, a celé to vypadá jako zapálená
prskavka. Moje lehce kýčovitá, ale prostě moje červenobílá pendreková hůlka. A
mámini andělíčci. Nejmíň třicet let starý, řekla bych.
Světlýlka zásadně ve tvaru stromečků,
v červené, žluté, zelené a modré barvě. Ty jsou součástí Vánoc už od mého
narození, a asi ještě déle, když se nám první pokazily, bojovala jsem za
naprosto identické, je z toho už tradice. Stejně jako z prskavek na
stromku, zapálených po večeři a před rozdáváním dárků. Nebo z bonbonů
Milka, co jsou navěšené na stromku jako ozdoby, akorát že poschovávané. Každý
si svou čokoládu musí vybojovat.
Dárků nemusí být moc, třeba tak pět od
všech by stačilo, ale musí to být něco, co opravdu chci. Knížka od oblíbeného
autora, album mé milované zpěvačky, kabelka z Orsay, co vypadá jak od
Chanelu nebo Dioru, či taška, kterou nikdo nemá. Šampon a kondicionér od
kadeřnice, inspirativní kuchařka…
Nerozkrajujeme jablíčko, toho se máma
bojí. Nelijeme olovo, to je moc komplikované. Neházím bačkorou za sebe před
dveře, že bych se příští rok vdala, kdyby špička bačkory mířila ke dveřím, je
podle mě stejně pravděpodobný, jakože nás navštíví britská královna. Navíc,
chci svůj život nějak nechat plynout, ponechat osudu. Co přijde, to přijde.
Staročeské tradice tedy vlastně taky
nedodržujeme. Ale máme řadu svých drobných. Třeba ty schované bonbony, starý
ozdoby andělíčků, světýlka ve tvaru stromečků. Vánočka, spousta cukroví, kapr,
salát s hráškem, bílý víno.
A taky jsem každý rok chtěla strávit
Vánoce s velkou rodinou. Být jen s mámou je sice konečně pohodové, jak by Vánoce měly
být, ovšem jsou trochu prázdné.
P.S. Každý rok je mojí tradicí tedy i
smutná závist, těm „velkým šťastným rodinám“. Ne zlá, ale prostě moc chci být
také obklopená sourozenci mně blízkého věku, mámou, tátou, prarodiči.
P.P.S. Jo, asi bylo by to náročný. Ale aspoň jednou bych to zažít chtěla.
Žádné komentáře:
Okomentovat