čtvrtek 7. ledna 2016

MOJE VÁNOCE


Toto je jeden z těch článků, o kterých jsem psala, že nejsem schopná se dokopat k jejich publikování. Byl napsán někdy o vánočních svátcích. 

cukroví - nahoře: rohlíčky (mandlové, lískooříškové a z vlašských ořechů), mandlové měsíčky s bílou čokoládou, perníčky, čajové s limetkou, linecké, dole: linecké s manldlemi slepované krémem z bílé čokolády s pomerančem a mandlemi, klášterní rohlíčky, kořeněné pracny, brabantské

Jdu pomalu a kolem mne vysokou rychlostí projíždějí auta. Připomíná mi to, jak dnešní uspěchaná doba změnila vánoce, svátky klidu a pohody. Stává se z toho soutěž, kdo bude mít víc druhů cukroví, víc dárků, větší stromek, lépe nazdobený barák. A téměř nikdo se v tom shonu nezastaví k onomu „rozjímání“. A na tradice se také pomalu pozapomíná…
Ale má cenu některé tradice udržovat? Jak já si vlastně představuju Vánoce? Naprosto zbytečný je třeba „talířek pro hosta“, který jsme letos nebo už loni vynechali. Pamatuji si, že od mých tří let, kdy jsem začala všechno nějak vnímat, nikdo nepřišel. A my jsme jak blbí pořád dávali jeden malý talíř navíc. Od mých pěti let už jen symbolicky, host by stejně neměl židli. A navíc, pokud se nemá během večeře vstávat, jak by mu mohl někdo přinést židli nebo mu vůbec otevřít? Pokud vyloženě někoho nečekáte, nemá to smysl. Tento zvyk je podle asi 19. století, kdy bylo běžné, že přišel nějaký pocestný nebo chudý, a vy jste ho obdarovali jídlem. Dnes už takhle nikdo nechodí…
Již zmíněné nevstávání od večeře ovšem uznávám. Stejně jako vypnutí všeho kromě světýlek na schodišti a stromku. Možná bych to i zavedla u každé večeře. Je to skvělý způsob, jak zařídit, aby kuchařka pořád pro něco neodbíhala, a ostatní nebyli svalení u televize nebo přilepení na notebook. Taková ta klidná večeře, kdy máte možnost si jídlo opravdu vychutnat, a i se u toho pobavíte. K dokonalosti pak stačí přidat svíčku, zapálenou před usazením všech, a víno, také otevřené o chvilku předem.
Víno je podle mne základ každé slavnostní večeře. Popíjení skleničky bílého (naše štědrovečerní nezbytně nutná klasika) či červeného, by se také mohlo praktikovat častěji do roku. A základ štědrovečerní večeře je ryba a bramborový salát.
Ryba, ne pouze kapr. S kaprem je práce sehnat ideální váhu i ho později nafiletovat, pak musíte ještě opatrně žvýkat kvůli kostem, zaměstnává vás hledání kostí, a tolik si neužijete tu chuť. Navíc mě přijde lepší pečený ve strouhance, než smažený, jenže tam je zas problém vychytat dobu, jakou má být v troubě. Kapr je prostě věda. A podle mě nemá tak úchvatnou chuť, že by to za tu všechnu práci stálo. A jako malá jsem kapra vůbec nejedla. Jenom salát.
Letos jsem měla dvoje Vánoce. Jedny s mamkou, čtyřiadvacátého, a druhé s přítelem, šestadvacátého, kdy přijel. Máma musí mít kapra, pro ni by bez této ryby nebyly vánoce. Přítel zase miluje lososa, a na tradiční rybu moc nehledí.Ten kapr má něco do sebe. Je jenom jednou v roce. Kdežto variací na lososa a brambory připravím asi dvacet. Ale ten losos je mnohem jednodušší. Až budu obstarávat večeři sama, asi z lenosti skončím u lososa.
O bramborovém salátu mám jasnou představu. Musí v něm být cítit majonéza, žádný náhražky v podobě jogurtu, ale nesmí jí tam být moc. Tak akorát, aby všechno spojila a dodala nějakou chuť. Žádné vajíčka, zprotivil mi je intr, a ani se tam podle mě moc nehodí. Petržele stejně jako celeru, mrkve jako obojího dohromady. Cibule musí být na miniaturní kousky, ať to není jako na intru, kdy jsem lovila ze salátu kusy velké jako nehet na palci. Mrkev pro sladkost, cibule pro štiplavost, a citron pro kyselost. Osolit a opepřit, a nesmíme zapomenout na hrášek. Ten na salátu miluji od dětství. Co v konzervě zbylo po přípravě, jsem vždycky do poslední kuličky snědla. A z mísy se salátem vybírala části, kde ho bylo nejvíc. Teď mám takový salátový rituál. Navrch vždycky řádně posypu pepřem, a v průběhu jídla občas nějaký hrášek vylovím, a dám ho k části, kde je jich hodně, a tu si nechávám na konec.
A nikdy nesmí chybět vánočka. Peču ji den předem, na Štědrý den vydrží voňavá a vláčná, ale už s ní nemám tu práci. V ní nesmí chybět rozinky nabobtnalé v rumu, mandle a citronová kůra. Od štóly jsem upustila, spolu s cukrovím to už bylo moc sladkýho.
Toho cukroví chci vždycky hodně druhů, tak deset. Vždycky linecké, rohlíčky z lískáčů i mandlí, a perníčky. Zbytek podle toho, co mě napadne a co se minulý rok jedlo. Máma ještě každý rok dělá brabantské, to jsou takové kolečka z křehkého ořechového těsta, slepené k sobě nutellou, polité čokoládou, a s plátkem mandle navrchu. Recept má od svojí mámy. A já se snažila ho taky převzít. Snažila, a vzdala, to těsto je hrozně měkký a lepivý, mě se nepodařilo nic vykrojeného přenést na plech. Prý je trik v tom, že se musí hodně podsypávat. Podle mě je to spíš kouzlo starších generací.
Stromek každý rok požaduji hodně košatý se spoustou větví, jedličku. Na něm kulaté baňky, nové nerozbitné z Ikey, i znovuobjevené nádherné staré (bohužel rozbitné). Plus pár zajímavých tvarů. Srdíčka, rozbitné i nerozbitné. Plastové kolečka z Ikey, od kterých vedou „paprsky“ zakončené kuličkou, a celé to vypadá jako zapálená prskavka. Moje lehce kýčovitá, ale prostě moje červenobílá pendreková hůlka. A mámini andělíčci. Nejmíň třicet let starý, řekla bych.
Světlýlka zásadně ve tvaru stromečků, v červené, žluté, zelené a modré barvě. Ty jsou součástí Vánoc už od mého narození, a asi ještě déle, když se nám první pokazily, bojovala jsem za naprosto identické, je z toho už tradice. Stejně jako z prskavek na stromku, zapálených po večeři a před rozdáváním dárků. Nebo z bonbonů Milka, co jsou navěšené na stromku jako ozdoby, akorát že poschovávané. Každý si svou čokoládu musí vybojovat.
Dárků nemusí být moc, třeba tak pět od všech by stačilo, ale musí to být něco, co opravdu chci. Knížka od oblíbeného autora, album mé milované zpěvačky, kabelka z Orsay, co vypadá jak od Chanelu nebo Dioru, či taška, kterou nikdo nemá. Šampon a kondicionér od kadeřnice, inspirativní kuchařka…
Nerozkrajujeme jablíčko, toho se máma bojí. Nelijeme olovo, to je moc komplikované. Neházím bačkorou za sebe před dveře, že bych se příští rok vdala, kdyby špička bačkory mířila ke dveřím, je podle mě stejně pravděpodobný, jakože nás navštíví britská královna. Navíc, chci svůj život nějak nechat plynout, ponechat osudu. Co přijde, to přijde.
Staročeské tradice tedy vlastně taky nedodržujeme. Ale máme řadu svých drobných. Třeba ty schované bonbony, starý ozdoby andělíčků, světýlka ve tvaru stromečků. Vánočka, spousta cukroví, kapr, salát s hráškem, bílý víno.
A taky jsem každý rok chtěla strávit Vánoce s velkou rodinou. Být jen s mámou je sice konečně pohodové, jak by Vánoce měly být, ovšem jsou trochu prázdné.

P.S. Každý rok je mojí tradicí tedy i smutná závist, těm „velkým šťastným rodinám“. Ne zlá, ale prostě moc chci být také obklopená sourozenci mně blízkého věku, mámou, tátou, prarodiči.
P.P.S. Jo, asi bylo by to náročný. Ale aspoň jednou bych to zažít chtěla.

Žádné komentáře:

Okomentovat