LETNÍ OSLAVA

Minulý víkend slavili mamka a sestřin přítel Martin narozeniny. Martin se narodil druhého a mamka dvanáctého června, takže jsme se rozhodli udělat jednu oslavu pro oba.

Datum vyšlo přímo perfektně, i když to tak prvotně nevypadalo. Sestra s Martinem bydlí v Praze a k nám do Chrudimi jezdí každý druhý týden. Podle toho připadalo datum na osmého června, což bylo "něco mezi oběma narozeninami", tedy víkend po Martinových narozeninách a víkend před maminčinými. Jenže mě bylo dost nevolno a na oslavu bylo naplánováno zajít do restaurace a dát si nějaký dort, tak jsme oslavu raději přesunuli na další víkend.

Oslava se tedy měla konat dvaadvacátého června. Ovšem to byl právě den, kdy se koná Apetit piknik, na který se těším už alespoň půl roku. Tak jsem přemýšlela jak to vymyslet, abych stihla obojí. Oslavit narozeniny na Apetit pikniku? Přesunout oslavu na další víkend, i když by to bylo až sedmého června? Zavolat sestře, zda by nemohla přijet o týden dříve? Sestra to vyřešila za mne. Ve středu, když mamce blahopřála k narozeninám, jí i oznámila, že přijedou na víkend patnáctého a šestnáctého, zůstane do pátku jednadvacátého a oslava se bude konat tento víkend.

Co ale nevyšlo tak ideálně, byla restaurace, kam jsme šli na oběd. Nachystali jsme se, nasedli do auta a vyjeli natěšení na dobré jídlo. Restaurace U Nouzů měla být sázkou na jistotu. Roky jsme do ní chodili na letní oslavy, seděli na zahrádce a pochutnávali si na výborných steacích z grilu, cinzanu a čokoládovém fondue s ovocem. Sestra s mamkou si všimly, že kvalita restaurace poslední asi tři roky pozvolna klesá, ale já si to uvědomila až na místě.

První, co nás zarazilo, byla spousta aut před restaurací. V mých vzpomínkách bylo v restauraci příjemné soukromí. Jenom naše rodina a jedna až tři další. To se nám také na restauraci moc líbilo, že jsme nebyli obklopeni mnoha cizími lidmi. Ale to jsem si ještě řekla, že možná zdání klame a restaurace nebude moc plná.

Další, co nás zarazilo, byl nápis "kola opírejte o plot". Tomu jsem ale také nepřikládala moc velkou váhu a řekla jsem si "no tak se přizpůsobili cyklistům".

Co už nám ale opravdu vadilo, bylo jednání servírky. Když jsme přišli na zahrádku, pouze kolem nás prošla, zběžně řekla "dobrý den" a zmizela v restauraci. Říkali jsme si "určitě přijde, jen si šla něco odložit a hned se vrátí". Dříve nás vždy mile přivítali a okamžitě usadili. Jenže my čekali a ona nešla.

Čekání nám dalo možnost porozhlédnout se. Restaurace byla naprosto přeplněná lidmi. A to lidmi, kteří vypadali, že se sem šli pouze najíst a ne vychutnávat. Byli zde cyklisté ještě zpocení z kol, "Frantové z vesnice", kteří zřejmě deodorant nikdy nepoužili a lidé v tílkách a šortkách, nebo jiném oblečení, naprosto nevhodném do lepší restaurace. Nelze říci, že byste v této restauraci dříve potkali "kravaťáky", ale lidé se zde oblékali trochu slavnostněji.

Další, čeho jsme si u lidí všimli, byla nervozita a čekání na jídlo. Všichni měli buď prázdné stoly, nebo pouze jídelní lístek před sebou, anebo trošku pití ve skleničkách, které už stihli vypít mezitím, co čekali. Bylo zde také cítit napětí a někteří hosté nervózně ťukali prsty o stůl. Vše završil kuchař, který se zjevně rozhodl pohostit celou restauraci pěti plátky masa. To už na nás bylo moc a my se rozhodli, že uděláme lépe, když odejdeme – sestřinými slovy "tady bychom čekali na jídlo do večera".

Jenže kam dál? Po mírných dohadech jsme se domluvili, že se podíváme, jak vypadá steakhouse a případně pojedeme do restaurace u slatiňanského zámku. Otec prý říkal, že tam mají výborné steaky, ale okolí není nic moc. Na steak jsem se sice moc těšila, ale ne natolik, abych zvládla oslavu v "nic moc okolí". Okolí totiž bylo spíše nic než moc. Sama restaurace ze dřeva v country stylu byla kouzelná a měla i zahrádku. Jenže vedle ní byla benzinová pumpa, naproti kruhový objezd a okolo pár domků a spousta paneláků. Ostatním se okolí také moc nelíbilo a vyjeli jsme do Slatiňan.

Vybrali jsme si restauraci Pod zámkem. Jídlem nás nijak neoslnila. To bylo totiž na náš vkus trochu moc slané a těžké. Jenže nevím, zda my – "dietáři" jsme objektivní porotou. Sestra s těhotenskou cukrovkou nesmí jednoduchý cukr, má omezený ovocný cukr, má zakázaná instantní jídla, polotovary a uzeniny a musí jíst určité "vyvážené" množství cukrů, sacharidů a bílkovin. Martin s vysokým tlakem nesmí jíst instantní jídla, polotovary, uzeniny, pít alkohol a kávu a solit velmi omezeně. Já mám za sebou spoustu diet a neustále se snažím přijít na to, jak být hubená a moc se netrápit. Maminka vaří sobě, mně, sestře i Martinovi "lehčí" jídla. Všichni jíme, až na páteční pizzy a pár sladkostí, zdravě.

Ovšem zahrádka byla, obzvláště v létě, skvělá. Sedli jsme si do velkého dřevěného altánku, kde nám nejprve připadala tma, ale zvykli jsme si a po čase se nám zde zdálo příjemně. Měli jsme výhled na zahrádku a příroda byla tak blízko, že ptáci sedali na stromky za námi a létali skoro kolem nás. Restaurace měla také spoustu kouzelných drobností, jako byly lucerny, podkovy, velké džbány na víno a staré, plechové reklamní cedule.

Pobavila nás rodina typu "všichni se dobře baví", zřejmě na také na oslavě narozenin. Rodiny tohoto typu se skládají ze všech možných členů rodiny ve vysokém počtu, kteří byli sezváni, aby se "pobavili na rodinné oslavě". Výsledkem takto pořádaných oslav je, že se všichni nudí, u stolu je jakési trapné ticho, které se hostitel občas pokouší prolomit a děti zlobí, kvůli čemuž je rodiče neustále napomínají. Když tato rodina, k úlevě všech zúčastněných zaplatila a chystala se k odchodu, babička nemohla vstát a rodina se ji snažila zvednout, ale moc se jim nedařilo. Rodina babičku neobratně tahala, že to vypadalo, jak "když dědeček tahal řepu", ale nakonec se jim podařilo ji zvednout a všichni nadšeně odešli s výrazy "díkybohu, že už mám oslavu za sebou".

P. S.: Recept na koláč prozradím zítra.

P. P. S.: O Apetit pikniku také plánuji napsat článek.