Pokud bydlíte jako mí příbuzní na vesnici nebo v malém
městě anebo jako já za malým městem a nechodíte do nějak zajímavé práce,
snažíte si najít nějakou zálibu. Pro mě je tou zálibou pečení. Předtím jsem
navštěvovala různé taneční a hudební kroužky, jenže se všemi vystoupeními a
soutěžemi to byl na mě obrovský tlak. Tančila jsem, protože mě to bavilo.
Nežila jsem soutěžemi, kvůli čemuž jsem také tolik netrénovala a měla jsem
pocit, že skupině vystoupení celkově kazím. Když jsem na trénink nepřišla,
vyčítaly mi to spolužačky, které chodily do stejné taneční školy, jako kdybych
půl roku nechodila do školy. Poslední tři měsíce jsem už taneční školu
navštěvovala jen proto, aby mi spolužačky zase něco nevyčítaly a tanec mě
přestal bavit. Mnohé lekce jsem i vynechávala a do taneční školy se mi vůbec
nechtělo. Po dvou měsících mého občasného vynechávání lekcí a tréninků mi
trenérka oznámila, že vystupovat nebudu. Sice jsem nikdy netoužila soutěžit a
vystupovat, ale nevystupovat a nesoutěžit v taneční skupině, které jde hlavně o
soutěže a vystupování? Tancování tak pro mě ztratilo smysl. A protože s
hudebními kroužky jsem skončila asi před třemi lety, nenavštěvovala jsem
momentálně žádné kroužky.
Jako náhradu za tanec jsem si našla čtení. Četla jsem
spousty knih, ale přeci jen mi to nestačilo. Mohla jsem přečíst knížku za jeden
den, ale stejně jsem měla pocit, jako bych celý den nic nedělala. Potom jsem
přišla na to, proč. Čtením za mnou totiž nezůstala žádná práce, nic na co bych
mohla ukázat "to jsem dělala já". Ukazovat takto na knížky? To by byl
nesmysl, vždyť je napsal někdo jiný.
A tak jsem pomáhala mamce s některými domácími pracemi. I
když už jsem mohla ukázat třeba na podlahu a říct "to jsem zametala a
vytírala já", práce mně netěšila natolik, abych ji dělala znova. Zlom
nastal, když bylo potřeba upéct dort k mým narozeninám, ale já jsem s žádným
receptem nebyla dostatečně spokojená, a tak jsem si vymyslela cupcakes. A
'vylepšila' velikonočního beránka a ptáčky, vymyslela čtyři recepty na muffiny,
recept na kávové dortíky a na narozeninový dort pro sestru a upekla spoustu
dalších receptů podle kuchařek nebo časopisů. Měla jsem pocit, že je neustále
nějaká příležitost k pečení a do kuchyně mně to přímo táhlo. Bavilo mně zkoušet
recepty, vymýšlet recepty a někdy i experimentovat "Co když do toho dám
dvě vejce místo tří?" nebo "A co do toho přidat vanilkový lusk?"
– zkrátka péct, péct a péct. Baví mně i vaření, ale zatím jsem se stihla
věnovat pouze pečení.
Dlouho jsem přemýšlela, kde se ve mně vůbec ta záliba ve
vaření a pečení bere. Moje maminka brala vaření spíše jako nutnost – jediný způsob,
jak uživit rodinu a s pečením hodlala 'ztrácet čas' jenom při nějaké slavnostní
příležitosti, třeba o Vánocích. To můj otec neměl ke kuchyni žádný odpor, ale
vždy pouze vařil a to s odporně velkým množstvím cibule a sádla. Sestře se v
kuchyni líbilo, ale vaření ji přestalo bavit, když se odstěhovala a musela
vařit každý den. Pečení sestru bavilo, ale jen to občasné. Zkusila jsem tedy ve
svém pátrání zajít do širšího kruhu rodiny. Otec má bratra, tomu však vaří a
peče manželka a babička s dědou, otcovi rodiče už zemřeli, ale nedoslechla jsem
se, že by za svého života byli nějak báječní v kuchyni. Otcovu stranu jsem tedy
rychle vyloučila a soustředila se na maminčinu.
Teta Hana, maminčina sestra je báječná kuchařka, cukrářka
a pekařka. Když byly s maminkou ještě děti, měly výpomoci s domácími pracemi
rozdělené – mamka uklízela a Hana vařila – toto rozdělení, čemu se věnují
raději, jim i zůstalo. Hana každý den vaří vydatnou teplou večeři, ne jen
nějakou třicetiminutovku a o víkendu vás pohostí se třemi chody – polévkou,
hlavním jídlem a nějakými řezy nebo buchtou, které peče každý víkend. K tomu občas
peče vlastní chleba. Jídla je navíc spousta, takže se nikdy nestane, že by
někdo dostal málo nebo si někdo nemohl přidat.
Výjimkou není ani její dcera, moje sestřenka Hanka. Když
bydlela Hanka ještě u rodičů, její pohyb v kuchyni se omezoval na vaření čaje,
jenže když se odstěhovala, začala vařit každý den teplé jídlo, péct chleba a
návykové dezerty (zázvorovou bábovku bych dokázala sníst celou) a vyrábět své
dceři fantastické narozeninové dorty, které jakoby vypadly z některého dílu
Božských dortů od Markéty, takže jsem její díla začala nazývat Božské dorty od
Hanky. Hanina druhá dcera, Jana neboli Jája, jak jí říkáme, se ale pečení ani
vaření moc nevěnuje. To je asi tím, že Hana s Hankou bydlí na vesnici a Jája ve
městě. Jenže po Haně ani Hance svou zálibu zdědit nemohu.
A tak jsem vylučovací metodou došla k babičce – maminčině
a Hanině matce. Babička teď moc nemá příležitost ukázat své umění v kuchyni,
protože bydlí u Hany a strýce – manžela Hany, ale je to zkušená kuchařka a peče
výborné cukroví, buchty, koláče a další. Důkazem je 'brabantské cukroví', které
pečeme každý rok na Vánoce a maminčino vyprávění o báječných koláčích,
'zázvorkách' (něco mezi zázvorovými sušenkami a perníčky se zázvorem) a
větrnících. Získat od ní recepty je ale problém. Když se maminka naposledy
vyptávala po receptu na brabantské cukroví, tvrdila jí babička "dyť já sem
nikdy nic takového nepekla", až za maminkou přišla Hana "já ti to pak
dám". Často si také plete různé názvy receptů a z muffinů jsou 'muflínky',
'muflonky' či 'muslímky'. Za všechny tyto menší problémy, ale její dobroty
stojí.
Každá návštěva babičky, Hany a Hanky je pro mě kromě
příjemné společnosti znamená hody. Z jejich návštěvy vždycky odjíždím vykrmená
jak vepřík na porážku a jsem šťastná, že mají teta se strýcem i bazén, kde mohu
ty dobroty vyplavat, abych jako vepřík i nevypadala.
Žádné komentáře:
Okomentovat