PŘIJÍMAČKY: 3.ČÁST/PROHLAŠUJI, ŽE NEJSEM V DOBRÉM PSYCHICKÉM STAVU

Vánoční prázdniny utekly snad nejrychleji ze všech, co jsem zažila a bylo ráno šestého ledna, kdy jsem šla na zkoušky do Ústí nad Orlicí. Večer předtím jsem se ještě dokázala zasmát větě "tak zítra je budu přesvědčovat o svých schopnostech, o nichž sama nejsem přesvědčená", avšak to ráno jsem právě z ní byla nervózní. Co když to nezvládnu a budu nakonec muset studovat obchodní akademii? Anebo hůř – co když se tam úplně znemožním a moje sebevědomí potom nebude větší, než zrnko písku?

"Já tam tak nechci." Stěžovala jsem si neustále to ráno. Odvahu jsem si dodávala tím, že jsem se snažila na zkoušky myslet co nejméně. Mluvila jsem tedy o nepodstatných a nesmyslných věcech a vtipkovala.

Přestože jsem vstávala v pekelných pět hodin ráno, v autě jsem oči ani nepřivřela. Už jsem nebyla v teple a bezpečí domova. Hlavou se mi honily myšlenky jako "za chvíli už to začne" a "už tomu neutečeš". "Co když tam přijdou samí, co kreslí už od narození?" "Co když to totálně zkazím a budu tam jediná dělat prapodivnou patlanici?" Říkala jsem mamce. Jediným rozptýlením mi byla hustá mlha – miluji mlhu. Cestou se mi svíral žaludek, a když jsem vystupovala z auta, podlamovaly se mi nohy. V hale, kde si odškrtávali naše jména, jsem své příjmení dokázala říct pouze slabým hláskem.

Pokračovala jsem do třídy, kde nám měli přidělit čísla a sdělit nám program. Třída se plnila lidmi a já jsem začínala být zoufalá. "Ať už to začne. Ať už to zkazím a jdu domů. Vždyť mě už vlastně ani nezáleží na tom, jak to dopadne. Jenom to chci mít za sebou." Začala jsem počítat, kolik nás ke zkouškám přišlo. Těch v mém věku tu bylo asi dvacet, skupin bylo dnes šest od A1 po F1 a neurčitý počet druhý den, ale mamka mi sdělila, že jich bude méně, než dnes, protože to všichni chtějí mít rychle za sebou. Kdyby byly zítra čtyři skupiny, bylo by to celkem dvě stě lidí. To ale bylo všech pět oborů. O grafický design je největší zájem, takže nás tu může přijít osmdesát. "Mamko, ke zkoušce nás přijde asi osmdesát. To nemám šanci." "Pořád jsi říkala, že to prostě zkusíš. Musela jsi počítat s tím, že se ti to možná nepovede. Ale šanci máš."

Pak přišla učitelka a zkoušky pomalu začaly. Řekla nám kdy a kde máme být a potom jsme k ní postupně chodili. Říkali jsme jí, zda chceme být zkoušeni z angličtiny nebo němčiny a jestli máme zájem o domov mládeže. Ona nám za to dávala lístky s naším jménem, přiděleným číslem a větou: "Prohlašuji, že přistupuji ke zkoušce v dobrém fyzickém i psychickém stavu." Z toho se mi roztřásla kolena ještě víc. "V dobrém fyzickém i psychickém stavu?! Mamko, já ale v dobrém psychickém stavu nejsem." Nakonec jsem ale přemohla nutkání připsat "ne" před "přistupuji", papír podepsala a vydala se do sklepení na první zkoušku – modelování.

Obávala jsem se, jaký náramně složitý předmět budeme muset vymodelovat, a uklidnilo mne, když jsem v keramické dílně spatřila na každém stolku vedle kousku hlíny jablko. To snad zvládnu. Učitelka, která nám zadávala práci, nám řekla, abychom jablko nakousli. Všichni se po sobě dívali a panovalo zde trapné ticho přerušované několika "to mám do toho jablka opravdu kousnout", protože každému připadalo divné tady jíst. Učitelka nás pobízela: "Jen se nebojte, já nejsem čarodějnice ze Sněhurky." Tak jsme se, ujištěni, že opravdu tady můžeme jíst, zahryzli do jablek a učitelka nás ještě informovala, jak jsme na tom s časem: "Nevím, jestli ty hodiny jdou správně, protože studenti je někdy rádi přetáčejí dopředu, ale prostě odteď máte čtyřicet pět minut."

Pustili jsme se do práce a já jsem přestávala být jakkoli přesvědčená, že to zvládnu. Začala jsem propracovávat vykouslou část jablka, a vtom jsem zjistila, že jablko nemá správný tvar. Tak jsem ho mačkala a koulela. To však vedlo pouze k tomu, že jsem zničila i tu vykouslou část. Všichni kolem mne měli jablka s úplně stejným tvarem a byli asi v půli práce. Jenže já jsem musela začít znovu a nejradši bych z toho řvala.

Když jsem vytvořila trochu podobný tvar s celkem dobře vypracovanou vyhryzlou částí, připomněla učitelka: "A nezapomeňte ani na spodek jablka, někteří ho odbyli a potom jsme jim museli zbytečně strhnout body." Podívala jsem se na svůj spodek. Byl mizerný – placatý od toho, jak jsem na něm měla jablko položené. Jak jsem na něm pracovala, zploštil se mi zase vršek jablka, a opět jsem pracovala na tvaru. Nakonec jsem se ještě prala se stopkou, která si umínila, že prostě držet nebude a své dílo jsem odevzdávala s velkým "uf".

Mému sebevědomí nepomohly ani testy. Kulturně-historický přehled dopadl takto. Z dvaceti otázek jsem pět věděla, deset velmi slabě tušila a pět netušila vůbec. V testu z českého a anglického jazyka, jsem věděla vše, ale nebyla si jistá ničím. Trochu jistoty jsem získala až při kresbě. Zjistila jsem, že v naší skupině jsou tak dva až tři hodně dobří, jeden až dva, co jim to moc nejde a pak my – průměrný zbytek.

O přestávce na oběd jsem zašla za mamkou do kinosálu, který byl zřejmě přes padesát let starý, a kde čekali všichni rodiče. Ke svému potěšení jsem se během přestávky dozvěděla, že nejsem jediná, kdo u testů především tipoval a že nás na zkoušky z oboru grafický design přišlo padesát až šedesát.

Poslední ze zkoušek byla malba, která mi dodala další jistoty. Sice jsem měla málo temper a marně se pokoušela vymáčknout poslední zbytek bílé, několikrát musela opravovat nechtěnou čáru a končila jako poslední, ale aspoň jsem nekreslila nasucho, jak jsem to viděla u sousedního stojanu. Na zpáteční cestu nám svítilo sluníčko a ranní nervozita byla dávno pryč.

Odpoledne jsem si potřebovala ještě vytisknout nějaké fotky na zkoušky do Jihlavy, kam jsem jela sedmého ledna. Tam jsme si měli přinést alespoň dvacet prací, a já jich měla pouze šestnáct. Myslela jsem si, že to stihnu rychle, a potom si odpočinu.

Fotky jsem dala do wordu "abych měla vše skvěle připravené k vytisknutí", nahrála na flash disk a šla si je vytisknout. Nějak jsem ale zapomněla na to, že mám novější word, než jaký je v počítači, ze kterého budu fotky tisknout. Když jsem soubor otevřela, objevila se v něm místo fotek změť znaků. Co budu dělat? Zkusila jsem stáhnout fotky z facebooku. V počítači ovšem nebyl starý pouze word. Celý počítač byl starý a něco složitého jako facebook prostě nezvládal. Musela jsem se tedy vrátit, nahrát na flash disk fotky samotné a pokusit se je znovu vytisknout. Podařilo se. Ale po dvou hodinách.

Druhý den jsem nebyla o nic méně nervózní, pouze jsem již zhruba věděla, co mě čeká. Znovu jsem vstávala v pět a zase naši ranní cestu doprovázela mlha. Byla tak hustá, že jsme byly s mamkou schopny vidět jenom dva metry dopředu, a tak jsem si vzala navigaci a hlásila, kde se objeví zatáčka a jakým směrem povede. Mezitím jsem se snažila zapamatovat si všechno v Chrudimi, co souvisí s kulturou, protože ředitel školy při dni otevřených dveří říkal, že je dobré zapamatovat si, co zajímavého je v našem městě, že by se nás na to při zkouškách mohli ptát.

V Jihlavě nebylo zahájení tak formální. U vchodových dveří nás přivítal učitel, který nám řekl, v jaké jsem skupině, kde dělám zkoušky a jaké mám číslo. Seznamy s čísly a tím, kde kdo je, byly také na dveřích mnoha učeben. Před zkouškami přišel do školy také pán z domova mládeže, aby sdělil, že "kdo má zájem, můžete se k nám přijít kdykoliv podívat". "Alespoň tu bude mít mamka co dělat." Řekla jsem si, a vzpomněla, že v Ústí si mamka koupila časopis Reflex a četla ho téměř po celou zkoušek (a mezitím poslouchala útržky z hovorů ostatních), protože město prošla za čtvrt hodiny.

Přijímací zkoušky začínaly testem, který jsem opět otipovala, a poté jsme kreslili bustu. Následovala zřejmě nejhorší část celých zkoušek – pohovor. Ač jsem si pořád opakovala větu "musím je prostě přesvědčit o svých úžasných schopnostech a o tom, jaká by byla škoda mě nepřijmout", moc mi to nepomáhalo. Potila jsem se a čekala, kdy vyvolají mé jméno. Když jsem se dočkala, vyšla jsem a odhodlala se říct jim cokoli. Za stolem seděli dva učitelé a ředitel, a další dva učitelé posuzovali mé domácí práce.

"Tak nám povězte něco o sobě." Začal učitel za stolem.

"Jsem z Chrudimi…" Začala jsem, ale nevěděla, jak dál. Rozpovídat se o své rodině mi připadalo nevhodné. Mám tedy mluvit o svých zálibách? To asi také ne. Že mě baví kreslit a malovat, to je přeci samozřejmost, když se hlásím na uměleckou školu. A kdybych mluvila o jiných zálibách, vypadalo by to, že se zajímám o něco úplně jiného, než umění. Větu jsem tedy dokončila: "…a tam jsem se také dozvěděla o vaší škole, když jste byli v Chrudimi na přehlídce škol." A přestávala jsem věřit jakýmkoli svým schopnostem.

Učitel pokračoval: "Čím vás naše škola zaujala, proč jste si vybrala právě ji?"

Na tuto otázku jsem byla dobře připravena a spustila jsem: "Líbí se mi, že má vaše škola dobré vybavení a je moderně zařízená. Podle prací studentů si také myslím, že jsou zde opravdu dobří učitelé, kteří dokáží žáky dovést k opravdu dobré práci. Oceňuji také, že v učebním plánu máte i praxi, takže si žáci mohou vše vyzkoušet, ne se jenom učit teorii."

"A co se vám naopak na naší škole nelíbí?"

Na tuto otázku jsem vůbec připravená nebyla. "Hm, no…" Na jazyku jsem měla školné, ale to jsem se bála říct, protože bych mohla vypadat, jako že si školu nemůžu dovolit. Z toho by mohli usoudit, že je zbytečné mě vůbec přijímat.

"Že je to trochu daleko, co?" Pomohl mi učitel a já jsem se toho dychtivě chytila a začala to rozvádět.

"Ano, to je trochu problém. Musela bych být na internátu, ale to bych klidně zvládla, protože se mi vaše škola líbí natolik, že by mi vůbec nevadilo být na internátu."

"Co plánujete po škole? Jakému zaměstnání byste se chtěla věnovat?"

Začala jsem mu tedy vyprávět, jak strašně moc by mi byl grafický design užitečný. "Chtěla bych pracovat v reklamní agentuře, navrhovat různé plakáty, bavilo by mne i navrhování knižních obalů…"

"Takže vy už máte vlastně jasno, že?" Pousmál se učitel. "No, tak od nás je to vše, žádné další otázky už na vás nemáme. Děkujeme vám a nashledanou."

"Nashledanou." S úlevou jsem se vrátila na chodbu.

Zrovna přišla mamka z procházky po městě, já jsem měla volno do konce pohovorů (přes půl hodiny), a tak jsme si šly sednout na pohovku do chodby před ateliéry, kde jsme psali test a kreslili. Vyprávěla jsem jí, co jsem doposud dělala, ona mi zase sdělila, že byla se byla podívat v domově mládeže a že v tom ohavném obchodním domu Prior uprostřed náměstí koupila vlnu na dokončení mého svetru. Potom jsme se dohadovaly, zda být u pohovoru naprosto upřímná, jako ona, nebo přemýšlet o každém slovu jako já. Mezitím jsme každá snědly svůj oběd.

Další částí zkoušek byla kresba a malba zátiší. Zjistila jsem, že podobně jako v Ústí je zde pár hodně dobrých, pár méně dobrých a spousta průměrných, avšak celkově zde byli lepší, než v Ústí. Hlavně tu byli mnohem přátelštější. V Ústí se totiž skoro nikdo s nikým nebavil, pouze občas kamarádky, které přišly k přijímačkám společně, ale v Jihlavě jsme se při práci bavili pořád.

Konverzaci hlavně vedla holka z Ústí nad Labem, která nám vyprávěla, jak opravdu velká kriminalita je v jejím kraji, kterak mluví strašně sprostě a snaží se to odnaučit a jaké má problémy s učiteli ve škole, protože říká pravdu, kterou slyšet nechtějí. Chodila oblečená celá v černém a měla výrazné černé linky kolem očí. Svou práci několikrát přerušila, aby se podívala, co jsme vytvořili my, a chválila naše kresby. Byla milá, zaujala mne svým stylem oblékání a hlavně jsem k ní cítila velké sympatie kvůli problémům s učiteli, protože já jsem k nim také někdy příliš upřímná.

U sousedního stojanu jsem zase potkala známou mých spolužaček. "Nejsi náhodou z Chrudimi?" Zeptala se. Řekla jsem jí tedy, že chodím do školy Malíka, s kým chodím do třídy, a chvíli jsme si povídaly.

Kresbu židle jsem stihla, i když jsem si nebyla moc jistá, že se mi povedla. S malbou jsem ale měla problém. V Ústí jsem sotva stihla dva předměty s draperií za dvě hodiny, a nyní jsem měla zvládnout pět předmětů též s draperií za jednu hodinu. Pracovala jsem, co nejrychleji jsem mohla, ale z látky jsem stihla jenom malý kousek. Útěchou mi bylo, že to nestihl skoro nikdo.

Rada jednoho tatínka, který si udělal z pohovky před ateliéry kancelář, a který byl vedoucím stavební firmy, jak jsme s mamkou usoudily z jeho telefonátu "no to nemůžete poslat pracovníka na stavbu, když je na tomto pracovišti", na vyřešení tohoto problému zněla: "Měla sis to lépe časově rozvrhnout." On měl vůbec všechno naplánované a propočítané a se vším byl hned hotový. Jedné paní, která bydlela hodinu cesty od Jihlavy, zase vysvětloval výhody internátu: "No to máte hodinu ráno, hodinu odpoledne, celkem dvě hodiny denně, no ono se to nasčítá. Když k tomu přidáme tu únavu, tak to je opravdu nevýhodné."

Fakt, že jsem poslední práci úplně nestihla, mne ale vůbec netrápil, protože jsem už měla přijímačky za sebou. Po zkouškách jsme se s mamkou zašly podívat na internát. Pokoje byly celkem hezky a moderně vybavené a vzhledem k tomu, že to byl domov mládeže, byly přímo luxusní. Domů jsem odjížděla se skvělou náladou a zbývalo mi už jenom čekat na výsledky.

PŘIJÍMAČKY: 2.ČÁST/ZA ZKOUŠKU NIC NEDÁŠ

Když už jsem tedy měla vybrané dvě školy, na které si podám přihlášku, objevil se nový a mnohem větší problém – talentové zkoušky. Kvůli tomu, že jsem plánovala studovat obchodní akademii, místo semináře z výtvarné výchovy jsem si pro tento školní rok vybrala seminář z angličtiny a doma jsem vůbec nekreslila ani nemalovala. Tomu jsem se věnovala pouze dva dny na podzimním krajinářském kurzu pořádaném školou, kde jsem vytvořila jednu kresbu rudkou a jednu malbu krajiny temperami. Neměla jsem tedy skoro žádné domácí práce a velmi malou přípravu.

Nejradši bych si nafackovala. Vždyť na ZUŠ, když jsem byla mladší, dokonce nabízeli, ať k nim jdu. Jednou se tam totiž vystavovaly výkresy dětí ze školky. Kreslili jsme čarodějnice a ostatní je nakreslili ošklivé, zamračené a s bradavicemi, ale moje čarodějnice měla oblečení ve hnědé, růžovofialové a zelené barvě, usmívala se a na rameni měla hada, který také nevypadal nijak nepřátelsky.

Moje čarodějnice byla zřejmě projevem mé tehdejší obliby čarodějnic "maminko, proč nemůže být čarodějnice hezká". Učitelům ze ZUŠ se ale má odlišná čarodějnice velmi líbila a říkala, že jsem originální, mám nápad a ať k nim chodím na výtvarnou výchovu. Proč jsem sakra nešla? A ještě jednou bych si nafackovala za to, nedošlo dříve, že chci studovat nějaký umělecký obor. Mohla bych tak chodit do ZUŠ alespoň rok.

S minulostí ale bohužel nic nenadělám. Co můžu dělat teď? Mám vůbec šanci příjímačky zvládnout? Určitě k nim půjdou samí takoví, co na výtvarku do ZUŠ chodili. Když jsem svoje obavy sdělila mamce, řekla mi na to: "Za zkoušku nic nedáš." Já jsem spolkla své "jenom spoustu času a energie", a přijmula heslo za své. Měla pravdu. Zkusit to můžu, vždyť zatím o nic nejde. Dám si dvě přihlášky teď, a když to nevyjde, můžu si dát další dvě.

Na ZUŠ už bylo pozdě, a tak jsem tvořila doma. Prostudovala jsem sestřiny knihy o kresbě (nic o malbě neměla) a pustila se do toho, abych ty dva měsíce do přijímaček využila co nejvíc. Na psací stůl jsem si naaranžovala nějaké zátiší, a to jsem kreslila tužkou, uhlem nebo rudkou anebo malovala temperami a kreslila jsem portréty podle fotek v časopisech. To vše mi mamka, která také chtěla jít na uměleckou školu, ale kvůli protikomunisticky založenému otci nemohla, komentovala a říkala, kde dělám chyby a co bych měla vylepšit. Sestře, která chodila dokonce na soukromé hodiny kresby, jsem to však raději neukazovala, protože je kritická natolik, že bych se kvůli ní nemusela odvážit k přijímačkám vůbec přijít.

K tomu jsem plánovala zúčastnit se čtyřhodinových kurzů, které pořádala škola v Ústí. Třiadvacátého listopadu jsem šla na kresbu. Vstávala jsem stejně jako do školy v šest, abych stihla vlak z Pardubic v osm. Byla jsem mírně nevyspalá a značně nervózní. "Co když mi řeknou, že dělám všechno špatně?" Mamka, která mě na nádraží přivezla, mě uklidňovala: "Neřeknou. A i kdyby, jsou tam přeci od toho, aby vás upozornili na chyby." Moc mi to ale nepomohlo. "A co když ani nevystoupím z vlaku? Vždyť jsem je naposledy ve Zlíně neotevřela, nebýt toho pána, co mi pomohl. Anebo co když vystoupím moc brzy nebo moc pozdě? Jaká stanice je před Ústím?" "Během jízdy je jediná zastávka v Chocni. Je to asi deset minut od Ústí. To zvládneš."

Tak jsem si koupila časopis, abych měla během cesty co číst, a snažila jsem se to zvládnout. Moje snaha zvládnout to, vypadala tak, že jsem už skoro od Chocně stála u dveří vlaku spolu s jedním "moje ségra je v Anglii vole, ty vole, no já umim anglicky jenom fak, fak, šit" a druhým "vole já zas umim německy jenom šajze, vole". Když vlak brzdil u Ústí, hrnula jsem se ke dveřím a po zastavení se je marně snažila otevřít. Hlavou mi už běhaly myšlenky jako "To jsem vážně tak nemožná, že ani neumím otevřít dveře? To pojedu dál a budu se muset vrátit? Tak ale nestihnu kurz." střídané s "Ty dveře prostě musíš otevřít.", a byla jsem neskutečně vděčná, když jeden "vole" dveře otevřel.

Byla jsem klidnější, že stojím na správném nádraží, ale nervózní jsem byla pořád, když jsem viděla dvojice nebo trojice kamarádek s velkými deskami na výkresy, které mířily ke škole. Uklidňovala jsem se ale větou "někdo tu musí být sám, každý přeci nemá kamarády, co by šli s ním". Ve škole jsem zjistila, že kdo nemá kamarády, má příbuzné. Chvíli jsem byla na sebe naštvaná, že jsem někoho nepřemluvila, aby jel se mnou. Všechny doprovody ale po chvíli odešly a já jsem zjistila, že o mnoho nepřicházím.

Vedoucí kurzu nám na začátku rozdal papíry, upravil výšku stojanů a vysvětlil základy perspektivy. Potom jsme se pustili do kresby připraveného zátiší, v mém případě poprvé na malířském stojanu. Mezitím jsme k němu různě chodili s domácími pracemi a on nás obcházel a kontroloval, jak pokračujeme.

V mých domácích pracích jsem kreslila málo plasticky a mé stíny za předměty byly příliš ohraničené a měly se postupně vytrácet, poradil mi také, abych kreslila na větší formát, než A4, ale "jinak dobrý". Vedoucí byl mladý, a doposud nevím, zda se mu líbily moje kresby nebo já, ale dodal mi sebevědomí, protože během kresby za mne opravil pouze jednou, když měl můj stoleček moc dlouhé nohy.  Kurz tedy nakonec dopadl obráceně, než jsem čekala. Nezdeptal mě. Díky kurzu jsem si byla více jistá a opravila své chyby.

V té své radosti jsem nikam nespěchala a končila o trochu později, pomalu si smotala svůj výkres, a v klidu šla na nádraží. Když mi zbývalo něco přes půl kilometru cesty, podívala jsem se na hodiny na mobilu a zjistila, že mi vlak jede za pět minut, pustila jsem se do běhu. Běžela jsem cestou vedoucí podél kolejí, vlak projížděl kolem mne, k nádraží mi pořád zbývalo takových tři sta metrů, ale já jsem nepřestávala v marné naději, že vlak dohoním. Uběhla jsem sto až dvě stě metrů, a pak jsem to vzdala. Ujel mi o minutu. A to měl zrovna mít zpoždění.

Na nádraží jsem došla pomalou chůzí a tam se pokusila zjistit, kdy jede další vlak. Přes Ústí jezdila spousta vlaků, a nádražní budova byla celkem velká, ale mnoho jsem se nedozvěděla. Polovinu domu zabírala restaurace, která zrovna lákavě nevypadala, a druhou polovinu tvořily dvě haly propojené chodbou. Z obou stran byla nástupiště, ze kterých se dalo vejít do "čekárny". Tam nebyly žádné informační tabule, ať už elektronické, nebo tištěné, ale byla tam spousta důchodců a dveře v polovině stěny naznačující, že tato vysoká místnost byla kdysi rozdělená na dvě poschodí.

Pokračovala jsem tedy chodbou do druhé místnosti, kde jsem byla nadšená ze stojanů s různými papíry a paní prodávající jízdenky. Moje nadšení ochablo při zjištění, že papíry jsou pouze typu "proč jezdit s vlaky ČD" nebo "zařiďte si výhodnou IN kartu" a když mi paní na "Dobrý den, nevíte prosím, kdy jede další vlak do Pardubic?" odpověděla "Někdy po druhé, ale může mít až půlhodinové zpoždění."

Volala jsem mamce. Věděla jsem, že je doma a může mi vše zjistit na internetu, tak jsem jí vylíčila svoji situaci a poprosila ji, aby mi našla přesnější informace. Rychlík mi ujel ve třináct dvacet, další jel přesně za hodinu. Sestra, která je skoro jako živá wikipedie, a co neví, do minuty najde na internetu, dodala, že vlak má zatím zpoždění deset minut, ale může se to protáhnout.

Ve čtrnáct deset jsem přešla ven na nástupiště, a čekala, dokud jsem nepromrzla až na kost a dokud ve čtrnáct třicet pět nepřijel vlak. U dveří jsem opět stála o deset minut dříve, než jsem měla vystupovat, jak jsem chtěla být co nejdříve doma. Vůbec jsem ale nelitovala, že jsem na kurz jela a chtěla jsem jít i na malbu.

Pár dní před sedmým prosincem, kdy jsem měla jet na kurz malby, mi vůbec nebylo dobře. V den kurzu mě stále šíleně bolela hlava a motala se mi. Nevěděla jsem, jestli vůbec budu schopna se soustředit, avšak chtěla jsem na kurz jet, protože mi bylo jasné, že ho potřebuju. Obzvlášť malbu. Po dlouhém váhání jsme se s mamkou nakonec vydaly na nádraží do Pardubic.

Před nádražím byl čerstvě napadený sníh a uvnitř klid a ticho. Byla tma jako o půlnoci a nádraží bylo nezvykle ospalé a působilo, jako by se zde zastavil čas. Co však tak pouze nepůsobilo, byly vlaky. (Možná právě kvůli tomu čerstvě napadenému sněhu.) Ty se někde určitě musely zastavit, protože měly zpoždění až jednu hodinu. Můj rychlík na tom byl celkem dobře – měl přijet o půl hodiny později. Ovšem stále to byla půl hodina a já bych nestihla přijít na kurz včas.  Koupila jsem si tedy velký kelímek horké kávy s karamelovou příchutí, a jely jsme zpátky.

Dále jsem kreslila a malovala doma, avšak s přestávkami. Štvalo mě, že místo Vánoc myslím pouze na přijímací zkoušky, tak jsem se, o víkendech, jednou dokonce celý týden, věnovala vánoční výzdobě a pečení cukroví. Svoji výtvarnou činnost jsem doháněla vždy následující týdny a hlavně o vánočních prázdninách, kdy jsem týden a půl v kuse vždy půl dne tvořila.

PŘIJÍMAČKY: 1. ČÁST/KREATIVNÍ PRACOVNÍK S MÉDII

Je zvláštní, že přes všechny změny jsem se vrátila k původnímu plánu. Věta "už by bylo dobré přemýšlet, kam půjdu na střední" mě poprvé napadla v sedmé třídě. Mamka mi tedy objednala seznam středních škol v časopise Učitelské noviny, kde mne trochu vyděsil popisek nahoře hlásající: "Týdeník pro učitele a přátele školy." Učitel nejsem. Znamená to, že jsem přítel školy? Já, která se sice učím, ale nejraději bych se té budově vyhýbala velikým obloukem?!

Ale nedbala jsem a ihned začala listovat a pročetla seznam od Jihočeského kraje po Zlínský. Poté jsem vzala dva zvýrazňovače, žlutým podtrhala jazykové školy a růžovým umělecké. Pokračovala jsem vyřazovací metodou. Křížkem jsem označila jako "neplatí" všechny školy, které byly buď málo zajímavé, nebo moc daleko. Můj seznam se tenkrát sice lišil od toho letošního, protože jsem stále žila tou krásnou iluzí, že se díky střední dostanu do Prahy. Obory ale byly podobné – chtěla jsem hlavně dělat něco kreativního a svou budoucnost jsem si představovala v reklamě nebo návrhářství (interiérů nebo módní).

V osmé třídě, kdy jsem však stále nevěděla skoro nic o talentových zkouškách na umělecké školy, jsem si tedy jako volitelný předmět vybrala seminář z výtvarné výchovy. Už brzy po prázdninách jsem ale také začala psát, nejprve jenom pro sebe, od druhého pololetí i na blog. A tak jsem se dostala k rozhodnutí věnovat se žurnalistice. Pro tento obor jsem si mohla vybrat spoustu vysokých škol, ale žádnou střední.

Vím, jak by postupovala většina mých spolužáků. Šli by nejprve na gymnázium. Ovšem mě gymnázium připadá jako ztracené čtyři roky. Za prvé, učí se tam zbytečně moc informací, které se dají využít jedině v testu. Za druhé, vystuduji gymnázium a je to, jako bych vystudovala základní školu s rozšiřujícím učivem a maturitou. Co když se hned nedostanu na vysokou? Co když nebudu mít chuť dále studovat a budu si potřebovat dát chvíli pauzu od studia? Co když budu chtít odjet do ciziny? Můžu s gymnáziem vůbec najít práci? A za třetí, díky zkušenostmi s mojí sestrou (která tam nějakou dobu studovala - a pak přestoupila) a mamkou by mě na chrudimském gymnáziu začali nenávidět už jenom díky jménu a poté, co by poznali mou povahu (ráda diskutuji a uvádím návrhy ke zlepšení, nebojím se ozvat, když se mi něco nelíbí, odmítám "lézt někomu do zadku"), snažili by se mi můj pobyt na škole co nejvíc znepříjemnit, nebo zkrátit.

Tak jsem hledala mezi obory zabývajícími se mediální komunikací (z oborů středních škol nejblíže k žurnalistice), dokud jsem nenašla Anglické gymnázium a střední odbornou školu v Pardubicích, kde vyučují obor obchodní akademie se školním vzdělávacím programem Public Relations, média a marketingová komunikace.

Tím názvem jsem byla nadšená. Sice to je "obchodka", ale ne ta obyčejně nudná. Úplně mě okouzlil text na jejich internetových stránkách: "Jsi komunikativní, kreativní a baví tě pracovat s médii?" A: "Studium tohoto vzdělávacího programu je zaměřené k přípravě kvalifikovaných odborníků připravených pro pozice v marketingových komunikačních, reklamních a Public Relations útvarech, dále pak tiskových mluvčích a pracovníků odpovědných za mediální komunikaci s veřejností."

Vždyť já jsem kreativní, baví mě práce s médii, chci pracovat v "reklamních útvarech" a chci být "pracovník odpovědný za mediální komunikaci s veřejností". Navíc tady můžu studovat dva cizí jazyky, později i třetí a získat z nich mezinárodní certifikát. Jazyky mi vždycky šly a bavily mě. Tak jsem se vrhla po kariéře kreativního pracovníka s médii a umění nechala daleko za sebou. K němu jsem se ovšem stejně za nějakou dobu vrátila.

Přesněji dvaadvacátého října odpoledne, kdy už jsem byla v deváté třídě, a vydala se na přehlídku středních škol. O té svojí úžasné reklamně-obchodní škole jsem totiž moc hezkého neslyšela. Na přehlídce škol jsem chtěla zjistit, zda neexistuje pro mě nějaká ještě lepší škola, nebo zda je ta mnou vybraná opravdu tak dobrá, jak se tváří.

S mamkou jsme se zastavovaly u stánků stavebních (možná bych mohla být architekt) a uměleckých škol (mohla bych se vrátit k původnímu plánu) a postupně jsme došly k mojí reklamně-obchodní. Čekala jsem, že mne přesvědčí znovu a s takovou intenzitou jako jejich letáky, ale to se nestalo. U stánku této školy byly dvě ženy, které nám ani pořádně nedokázaly říct, jaké povolání bych po vystudování dělala: "Absolventi se mohou věnovat reklamě nebo práci s médii." Dozvěděly jsme se ale, že spolupracují se školou ve Zlíně, a to mi stačilo. Na této zlínské škole totiž studovala nějakou dobu sestřenka, ale nakonec odtamtud odešla, protože ji moc nového nenaučili a připadala jí příliš primitivní.

Zaměřila jsem se tedy na stavební a umělecké školy. Sice mne také baví pečení a vaření, ale nechtělo se mi jít na učiliště, když mám hlavu na to, abych zvládla školu s maturitou a jak říkám: "Doposud jsem pekla a vařila bez školy, a špatně to nedopadlo. No, a kdybych se tomu chtěla věnovat profesionálně, můžu jít na nějaké kurzy. A bylo by dobré mít nějakou zálohou, kdyby mi to s cukrárnou nebo bistrem nevyšlo."

Zjistila jsem, že ani obor stavebnictví není nic pro mě. Bylo tam velmi málo navrhování budov a příliš mnoho betonových konstrukcí, stavebních strojů a deskriptivní geometrie. Možná bych vydržela některé nudné předměty a dokázala bych se je i naučit, ale geometrií jsem končila. Moje rýsování nikdy nebylo úplně přesné a nebude, ani kdybych se snažila sebevíc a rýsovala každý den.

Avšak opět mne začalo lákat umění – obory módní návrhářství, interiérový design, fotografie, grafický design – tomu všemu jsem se někdy alespoň trochu věnovala, i když ne nijak profesionálně, a vše mě bavilo. Hned následující víkend jsem věnovala hledání školy. Našla jsem jich na internetu několik a opět z nich udělala svůj seznam, postupně vyškrtala ty, které mě málo zaujaly, byly příliš daleko, nebo neměly internát a za pár dní jsme jely s mamkou na den otevřených dveří na dvě školy. Z oborů jsem si nakonec vybrala grafický design, protože jsem si nebyla návrhářstvím jistá tak, jako reklamou a po vystudování střední školy jsem se mu případně mohla věnovat na vysoké.

První škola, kterou jsme navštívily, byla v Jihlavě. Hlavní budova byl starý, skoro až historický dům, ale rekonstruovaný a upravený. Uvnitř se mísil starší nábytek s moderním vybavením a tu směs starého s novým jsem si zamilovala. Upravené tu byly dokonce i záchodky, které vypadaly spíše jako v dobrém hotelu, než na škole (kdybyste se divili, proč jsem si všímala i záchodů – mají daleko k těm na naší škole, které špatně splachují, u kterých se skoro žádné kabinky nedají zamknout, a u kterých čekám, že na mě brzy spadnou). Ateliéry byly také ve staré rekonstruované budově, byly zvenku i zevnitř vymalovány bíle a vybaveny byly jednoduše, ale velmi dobře. Prohlédly jsme si také aulu, ale ta mne zas až tak nezajímala, chodila bych do ní jenom na tělocvik. Školou nás prováděl přímo sám ředitel, nadšený do multimédií, a tak jsme kromě školy viděly i spoustu krátkých animovaných filmů.

O kvalitě výuky mě přesvědčily práce studentů různě rozmístěné po ateliérech a hlavní budově. Byly skvělé. "Když tohle dokážou studenti vytvořit, je vidět, že učitelé jsou opravdu dobří." Říkala jsem si. Na škole jsem také oceňovala, že během studia získají studenti praxi, vyzkouší si i spoustu klasických technik a mohou se hodně věnovat i fotografii. A navíc si jako volitelný předmět můžou vybrat druhý cizí jazyk! Mamka oceňovala individuální přístup ke studentům.

Byl zde i hezký internát. Pokoje sice byly menší, ale vybavení bylo celkem nové, a vzhledem k tomu, že pokoje byly v domově mládeže, byly luxusní. Město Jihlava se mi zase líbilo tím, že bylo tak akorát velké na to, aby to bylo všude kousek, ale bylo tu dost obchodů a kaváren a restaurací, a aby tu bylo dost živo. Dobře působili i některé starodávné budovy a skvělý dojem z města mi ničil pouze obchodní dům Prior, který se tyčil uprostřed náměstí a nebyl ani hezký, ani plný dobrých obchodů.

Druhá škola byla v Ústí nad Orlicí, měla také ateliéry a učebny ve starých budovách, ty ale zdaleka nebyly hezky starodávné a upravené. I město nebylo tak hezké. Nejživějším a nejzajímavějším místem bylo knihkupectví, kolem kterého stálo hned několik lidí. Budovy všech možných stylů, zde byly postaveny bez jakéhokoli pořádku a nejhezčí výhled z ateliérů v tomto průmyslovém městě byl na vilu jakéhosi továrníka poblíž továrny. Internát byl ponurý a depresivní se starým nábytkem, jak tomu běžně u internátů bývalo. Práce studentů byly také kvalitní, i když jihlavští studenti je měli možná o trochu lepší. Dalo by se sem však dojíždět a narozdíl od Jihlavy se zde neplatilo školné.