Je zvláštní, že přes všechny změny jsem se vrátila
k původnímu plánu. Věta "už by bylo dobré přemýšlet, kam půjdu na
střední" mě poprvé napadla v sedmé třídě. Mamka mi tedy objednala
seznam středních škol v časopise Učitelské noviny, kde mne trochu vyděsil
popisek nahoře hlásající: "Týdeník pro učitele a přátele školy."
Učitel nejsem. Znamená to, že jsem přítel školy? Já, která se sice učím, ale
nejraději bych se té budově vyhýbala velikým obloukem?!
Ale nedbala jsem a ihned začala listovat a pročetla
seznam od Jihočeského kraje po Zlínský. Poté jsem vzala dva zvýrazňovače,
žlutým podtrhala jazykové školy a růžovým umělecké. Pokračovala jsem vyřazovací
metodou. Křížkem jsem označila jako "neplatí" všechny školy, které byly
buď málo zajímavé, nebo moc daleko. Můj seznam se tenkrát sice lišil od toho
letošního, protože jsem stále žila tou krásnou iluzí, že se díky střední
dostanu do Prahy. Obory ale byly podobné – chtěla jsem hlavně dělat něco
kreativního a svou budoucnost jsem si představovala v reklamě nebo
návrhářství (interiérů nebo módní).
V osmé třídě, kdy jsem však stále nevěděla skoro nic
o talentových zkouškách na umělecké školy, jsem si tedy jako volitelný předmět
vybrala seminář z výtvarné výchovy. Už brzy po prázdninách jsem ale také
začala psát, nejprve jenom pro sebe, od druhého pololetí i na blog. A tak jsem
se dostala k rozhodnutí věnovat se žurnalistice. Pro tento obor jsem si
mohla vybrat spoustu vysokých škol, ale žádnou střední.
Vím, jak by postupovala většina mých spolužáků. Šli by
nejprve na gymnázium. Ovšem mě gymnázium připadá jako ztracené čtyři roky. Za
prvé, učí se tam zbytečně moc informací, které se dají využít jedině
v testu. Za druhé, vystuduji gymnázium a je to, jako bych vystudovala
základní školu s rozšiřujícím učivem a maturitou. Co když se hned
nedostanu na vysokou? Co když nebudu mít chuť dále studovat a budu si
potřebovat dát chvíli pauzu od studia? Co když budu chtít odjet do ciziny? Můžu
s gymnáziem vůbec najít práci? A za třetí, díky zkušenostmi s mojí
sestrou (která tam nějakou dobu studovala - a pak přestoupila) a mamkou by mě na chrudimském gymnáziu začali nenávidět už jenom díky
jménu a poté, co by poznali mou povahu (ráda diskutuji a uvádím návrhy ke
zlepšení, nebojím se ozvat, když se mi něco nelíbí, odmítám "lézt někomu
do zadku"), snažili by se mi můj pobyt na škole co nejvíc znepříjemnit,
nebo zkrátit.
Tak jsem hledala mezi obory zabývajícími se mediální
komunikací (z oborů středních škol nejblíže k žurnalistice), dokud jsem
nenašla Anglické gymnázium a střední odbornou školu v Pardubicích, kde
vyučují obor obchodní akademie se školním vzdělávacím programem Public
Relations, média a marketingová komunikace.
Tím názvem jsem byla nadšená. Sice to je
"obchodka", ale ne ta obyčejně nudná. Úplně mě okouzlil text na
jejich internetových stránkách: "Jsi komunikativní, kreativní a baví tě
pracovat s médii?" A: "Studium tohoto vzdělávacího programu je
zaměřené k přípravě kvalifikovaných odborníků připravených pro pozice v
marketingových komunikačních, reklamních a Public Relations útvarech, dále pak
tiskových mluvčích a pracovníků odpovědných za mediální komunikaci s
veřejností."
Vždyť já jsem kreativní, baví mě práce s médii, chci
pracovat v "reklamních útvarech" a chci být "pracovník odpovědný
za mediální komunikaci s veřejností". Navíc tady můžu studovat dva cizí
jazyky, později i třetí a získat z nich mezinárodní certifikát. Jazyky mi
vždycky šly a bavily mě. Tak jsem se vrhla po kariéře kreativního pracovníka
s médii a umění nechala daleko za sebou. K němu jsem se ovšem stejně
za nějakou dobu vrátila.
Přesněji dvaadvacátého října odpoledne, kdy už jsem byla
v deváté třídě, a vydala se na přehlídku středních škol. O té svojí úžasné
reklamně-obchodní škole jsem totiž moc hezkého neslyšela. Na přehlídce škol
jsem chtěla zjistit, zda neexistuje pro mě nějaká ještě lepší škola, nebo zda
je ta mnou vybraná opravdu tak dobrá, jak se tváří.
S mamkou jsme se zastavovaly u stánků stavebních
(možná bych mohla být architekt) a uměleckých škol (mohla bych se vrátit k původnímu
plánu) a postupně jsme došly k mojí reklamně-obchodní. Čekala jsem, že mne
přesvědčí znovu a s takovou intenzitou jako jejich letáky, ale to se
nestalo. U stánku této školy byly dvě ženy, které nám ani pořádně nedokázaly
říct, jaké povolání bych po vystudování dělala: "Absolventi se mohou
věnovat reklamě nebo práci s médii." Dozvěděly jsme se ale, že
spolupracují se školou ve Zlíně, a to mi stačilo. Na této zlínské škole totiž
studovala nějakou dobu sestřenka, ale nakonec odtamtud odešla, protože ji moc
nového nenaučili a připadala jí příliš primitivní.
Zaměřila jsem se tedy na stavební a umělecké školy. Sice
mne také baví pečení a vaření, ale nechtělo se mi jít na učiliště, když mám
hlavu na to, abych zvládla školu s maturitou a jak říkám: "Doposud
jsem pekla a vařila bez školy, a špatně to nedopadlo. No, a kdybych se tomu
chtěla věnovat profesionálně, můžu jít na nějaké kurzy. A bylo by dobré mít
nějakou zálohou, kdyby mi to s cukrárnou nebo bistrem nevyšlo."
Zjistila jsem, že ani obor stavebnictví není nic pro mě.
Bylo tam velmi málo navrhování budov a příliš mnoho betonových konstrukcí,
stavebních strojů a deskriptivní geometrie. Možná bych vydržela některé nudné
předměty a dokázala bych se je i naučit, ale geometrií jsem končila. Moje
rýsování nikdy nebylo úplně přesné a nebude, ani kdybych se snažila sebevíc a
rýsovala každý den.
Avšak opět mne začalo lákat umění – obory módní
návrhářství, interiérový design, fotografie, grafický design – tomu všemu jsem
se někdy alespoň trochu věnovala, i když ne nijak profesionálně, a vše mě
bavilo. Hned následující víkend jsem věnovala hledání školy. Našla jsem jich na
internetu několik a opět z nich udělala svůj seznam, postupně vyškrtala
ty, které mě málo zaujaly, byly příliš daleko, nebo neměly internát a za pár
dní jsme jely s mamkou na den otevřených dveří na dvě školy. Z oborů jsem
si nakonec vybrala grafický design, protože jsem si nebyla návrhářstvím jistá
tak, jako reklamou a po vystudování střední školy jsem se mu případně mohla
věnovat na vysoké.
První škola, kterou jsme navštívily, byla v Jihlavě.
Hlavní budova byl starý, skoro až historický dům, ale rekonstruovaný a
upravený. Uvnitř se mísil starší nábytek s moderním vybavením a tu směs
starého s novým jsem si zamilovala. Upravené tu byly dokonce i záchodky,
které vypadaly spíše jako v dobrém hotelu, než na škole (kdybyste se
divili, proč jsem si všímala i záchodů – mají daleko k těm na naší škole, které
špatně splachují, u kterých se skoro žádné kabinky nedají zamknout, a u kterých
čekám, že na mě brzy spadnou). Ateliéry byly také ve staré rekonstruované
budově, byly zvenku i zevnitř vymalovány bíle a vybaveny byly jednoduše, ale
velmi dobře. Prohlédly jsme si také aulu, ale ta mne zas až tak nezajímala,
chodila bych do ní jenom na tělocvik. Školou nás prováděl přímo sám ředitel,
nadšený do multimédií, a tak jsme kromě školy viděly i spoustu krátkých
animovaných filmů.
O kvalitě výuky mě přesvědčily práce studentů různě
rozmístěné po ateliérech a hlavní budově. Byly skvělé. "Když tohle dokážou
studenti vytvořit, je vidět, že učitelé jsou opravdu dobří." Říkala jsem
si. Na škole jsem také oceňovala, že během studia získají studenti praxi,
vyzkouší si i spoustu klasických technik a mohou se hodně věnovat i fotografii.
A navíc si jako volitelný předmět můžou vybrat druhý cizí jazyk! Mamka oceňovala
individuální přístup ke studentům.
Byl zde i hezký internát. Pokoje sice byly menší, ale
vybavení bylo celkem nové, a vzhledem k tomu, že pokoje byly v domově mládeže,
byly luxusní. Město Jihlava se mi zase líbilo tím, že bylo tak akorát velké na
to, aby to bylo všude kousek, ale bylo tu dost obchodů a kaváren a restaurací,
a aby tu bylo dost živo. Dobře působili i některé starodávné budovy a skvělý
dojem z města mi ničil pouze obchodní dům Prior, který se tyčil uprostřed
náměstí a nebyl ani hezký, ani plný dobrých obchodů.
Druhá škola byla v Ústí nad Orlicí, měla také
ateliéry a učebny ve starých budovách, ty ale zdaleka nebyly hezky starodávné a
upravené. I město nebylo tak hezké. Nejživějším a nejzajímavějším místem bylo
knihkupectví, kolem kterého stálo hned několik lidí. Budovy všech možných
stylů, zde byly postaveny bez jakéhokoli pořádku a nejhezčí výhled
z ateliérů v tomto průmyslovém městě byl na vilu jakéhosi továrníka
poblíž továrny. Internát byl ponurý a depresivní se starým nábytkem, jak tomu
běžně u internátů bývalo. Práce studentů byly také kvalitní, i když jihlavští
studenti je měli možná o trochu lepší. Dalo by se sem však dojíždět a narozdíl
od Jihlavy se zde neplatilo školné.
Žádné komentáře:
Okomentovat