Když už jsem tedy měla vybrané dvě školy, na které si
podám přihlášku, objevil se nový a mnohem větší problém – talentové zkoušky.
Kvůli tomu, že jsem plánovala studovat obchodní akademii, místo semináře
z výtvarné výchovy jsem si pro tento školní rok vybrala seminář
z angličtiny a doma jsem vůbec nekreslila ani nemalovala. Tomu jsem se
věnovala pouze dva dny na podzimním krajinářském kurzu pořádaném školou, kde
jsem vytvořila jednu kresbu rudkou a jednu malbu krajiny temperami. Neměla jsem
tedy skoro žádné domácí práce a velmi malou přípravu.
Nejradši bych si nafackovala. Vždyť na ZUŠ, když jsem
byla mladší, dokonce nabízeli, ať k nim jdu. Jednou se tam totiž
vystavovaly výkresy dětí ze školky. Kreslili jsme čarodějnice a ostatní je
nakreslili ošklivé, zamračené a s bradavicemi, ale moje čarodějnice měla
oblečení ve hnědé, růžovofialové a zelené barvě, usmívala se a na rameni měla
hada, který také nevypadal nijak nepřátelsky.
Moje čarodějnice byla zřejmě projevem mé tehdejší obliby
čarodějnic "maminko, proč nemůže být čarodějnice hezká". Učitelům ze
ZUŠ se ale má odlišná čarodějnice velmi líbila a říkala, že jsem originální,
mám nápad a ať k nim chodím na výtvarnou výchovu. Proč jsem sakra nešla? A
ještě jednou bych si nafackovala za to, nedošlo dříve, že chci studovat nějaký
umělecký obor. Mohla bych tak chodit do ZUŠ alespoň rok.
S minulostí ale bohužel nic nenadělám. Co můžu dělat
teď? Mám vůbec šanci příjímačky zvládnout? Určitě k nim půjdou samí
takoví, co na výtvarku do ZUŠ chodili. Když jsem svoje obavy sdělila mamce,
řekla mi na to: "Za zkoušku nic nedáš." Já jsem spolkla své
"jenom spoustu času a energie", a přijmula heslo za své. Měla pravdu.
Zkusit to můžu, vždyť zatím o nic nejde. Dám si dvě přihlášky teď, a když to
nevyjde, můžu si dát další dvě.
Na ZUŠ už bylo pozdě, a tak jsem tvořila doma. Prostudovala
jsem sestřiny knihy o kresbě (nic o malbě neměla) a pustila se do toho, abych
ty dva měsíce do přijímaček využila co nejvíc. Na psací stůl jsem si
naaranžovala nějaké zátiší, a to jsem kreslila tužkou, uhlem nebo rudkou anebo
malovala temperami a kreslila jsem portréty podle fotek v časopisech. To
vše mi mamka, která také chtěla jít na uměleckou školu, ale kvůli
protikomunisticky založenému otci nemohla, komentovala a říkala, kde dělám
chyby a co bych měla vylepšit. Sestře, která chodila dokonce na soukromé hodiny
kresby, jsem to však raději neukazovala, protože je kritická natolik, že bych
se kvůli ní nemusela odvážit k přijímačkám vůbec přijít.
K tomu jsem plánovala zúčastnit se čtyřhodinových
kurzů, které pořádala škola v Ústí. Třiadvacátého listopadu jsem šla na
kresbu. Vstávala jsem stejně jako do školy v šest, abych stihla vlak
z Pardubic v osm. Byla jsem mírně nevyspalá a značně nervózní.
"Co když mi řeknou, že dělám všechno špatně?" Mamka, která mě na
nádraží přivezla, mě uklidňovala: "Neřeknou. A i kdyby, jsou tam přeci od
toho, aby vás upozornili na chyby." Moc mi to ale nepomohlo. "A co
když ani nevystoupím z vlaku? Vždyť jsem je naposledy ve Zlíně neotevřela,
nebýt toho pána, co mi pomohl. Anebo co když vystoupím moc brzy nebo moc pozdě?
Jaká stanice je před Ústím?" "Během jízdy je jediná zastávka
v Chocni. Je to asi deset minut od Ústí. To zvládneš."
Tak jsem si koupila časopis, abych měla během cesty co
číst, a snažila jsem se to zvládnout. Moje snaha zvládnout to, vypadala tak, že
jsem už skoro od Chocně stála u dveří vlaku spolu s jedním "moje
ségra je v Anglii vole, ty vole, no já umim anglicky jenom fak, fak,
šit" a druhým "vole já zas umim německy jenom šajze, vole". Když
vlak brzdil u Ústí, hrnula jsem se ke dveřím a po zastavení se je marně snažila
otevřít. Hlavou mi už běhaly myšlenky jako "To jsem vážně tak nemožná, že
ani neumím otevřít dveře? To pojedu dál a budu se muset vrátit? Tak ale
nestihnu kurz." střídané s "Ty dveře prostě musíš otevřít.", a
byla jsem neskutečně vděčná, když jeden "vole" dveře otevřel.
Byla jsem klidnější, že stojím na správném nádraží, ale
nervózní jsem byla pořád, když jsem viděla dvojice nebo trojice kamarádek
s velkými deskami na výkresy, které mířily ke škole. Uklidňovala jsem se
ale větou "někdo tu musí být sám, každý přeci nemá kamarády, co by šli s
ním". Ve škole jsem zjistila, že kdo nemá kamarády, má příbuzné. Chvíli
jsem byla na sebe naštvaná, že jsem někoho nepřemluvila, aby jel se mnou.
Všechny doprovody ale po chvíli odešly a já jsem zjistila, že o mnoho
nepřicházím.
Vedoucí kurzu nám na začátku rozdal papíry, upravil výšku
stojanů a vysvětlil základy perspektivy. Potom jsme se pustili do kresby
připraveného zátiší, v mém případě poprvé na malířském stojanu. Mezitím
jsme k němu různě chodili s domácími pracemi a on nás obcházel a kontroloval,
jak pokračujeme.
V mých domácích pracích jsem kreslila málo plasticky
a mé stíny za předměty byly příliš ohraničené a měly se postupně vytrácet,
poradil mi také, abych kreslila na větší formát, než A4, ale "jinak
dobrý". Vedoucí byl mladý, a doposud nevím, zda se mu líbily moje kresby
nebo já, ale dodal mi sebevědomí, protože během kresby za mne opravil pouze
jednou, když měl můj stoleček moc dlouhé nohy. Kurz tedy nakonec dopadl obráceně, než jsem
čekala. Nezdeptal mě. Díky kurzu jsem si byla více jistá a opravila své chyby.
V té své radosti jsem nikam nespěchala a končila o
trochu později, pomalu si smotala svůj výkres, a
v klidu šla na nádraží. Když mi zbývalo něco přes půl kilometru cesty,
podívala jsem se na hodiny na mobilu a zjistila, že mi vlak jede za pět minut,
pustila jsem se do běhu. Běžela jsem cestou vedoucí podél kolejí, vlak projížděl kolem mne, k nádraží
mi pořád zbývalo takových tři sta metrů, ale já jsem nepřestávala v marné
naději, že vlak dohoním. Uběhla jsem sto až dvě stě metrů, a pak jsem to
vzdala. Ujel mi o minutu. A to měl zrovna mít zpoždění.
Na nádraží jsem došla pomalou chůzí a tam se pokusila
zjistit, kdy jede další vlak. Přes Ústí jezdila spousta vlaků, a nádražní
budova byla celkem velká, ale mnoho jsem se nedozvěděla. Polovinu domu zabírala
restaurace, která zrovna lákavě nevypadala, a druhou polovinu tvořily dvě haly
propojené chodbou. Z obou stran byla nástupiště, ze kterých se dalo vejít
do "čekárny". Tam nebyly žádné informační tabule, ať už elektronické,
nebo tištěné, ale byla tam spousta důchodců a dveře v polovině stěny
naznačující, že tato vysoká místnost byla kdysi rozdělená na dvě poschodí.
Pokračovala jsem tedy chodbou do druhé místnosti, kde
jsem byla nadšená ze stojanů s různými papíry a paní prodávající jízdenky.
Moje nadšení ochablo při zjištění, že papíry jsou pouze typu "proč jezdit
s vlaky ČD" nebo "zařiďte si výhodnou IN kartu" a když mi
paní na "Dobrý den, nevíte prosím, kdy jede další vlak do Pardubic?"
odpověděla "Někdy po druhé, ale může mít až půlhodinové zpoždění."
Volala jsem mamce. Věděla jsem, že je doma a může mi vše
zjistit na internetu, tak jsem jí vylíčila svoji situaci a poprosila ji, aby mi
našla přesnější informace. Rychlík mi ujel ve třináct dvacet, další jel přesně
za hodinu. Sestra, která je skoro jako živá wikipedie, a co neví, do minuty
najde na internetu, dodala, že vlak má zatím zpoždění deset minut, ale může se
to protáhnout.
Ve čtrnáct deset jsem přešla ven na nástupiště, a čekala,
dokud jsem nepromrzla až na kost a dokud ve čtrnáct třicet pět nepřijel vlak. U
dveří jsem opět stála o deset minut dříve, než jsem měla vystupovat, jak jsem
chtěla být co nejdříve doma. Vůbec jsem ale nelitovala, že jsem na kurz jela a
chtěla jsem jít i na malbu.
Pár dní před sedmým prosincem, kdy jsem měla jet na kurz
malby, mi vůbec nebylo dobře. V den kurzu mě stále šíleně bolela hlava a
motala se mi. Nevěděla jsem, jestli vůbec budu schopna se soustředit, avšak
chtěla jsem na kurz jet, protože mi bylo jasné, že ho potřebuju. Obzvlášť
malbu. Po dlouhém váhání jsme se s mamkou nakonec vydaly na nádraží do
Pardubic.
Před nádražím byl čerstvě napadený sníh a uvnitř klid a
ticho. Byla tma jako o půlnoci a nádraží bylo nezvykle ospalé a působilo, jako
by se zde zastavil čas. Co však tak pouze nepůsobilo, byly vlaky. (Možná právě
kvůli tomu čerstvě napadenému sněhu.) Ty se někde určitě musely zastavit,
protože měly zpoždění až jednu hodinu. Můj rychlík na tom byl celkem dobře –
měl přijet o půl hodiny později. Ovšem stále to byla půl hodina a já bych
nestihla přijít na kurz včas. Koupila
jsem si tedy velký kelímek horké kávy s karamelovou příchutí, a jely jsme
zpátky.
Dále jsem kreslila a malovala doma, avšak
s přestávkami. Štvalo mě, že místo Vánoc myslím pouze na přijímací zkoušky,
tak jsem se, o víkendech, jednou dokonce celý týden, věnovala vánoční výzdobě a
pečení cukroví. Svoji výtvarnou činnost jsem doháněla vždy následující týdny a
hlavně o vánočních prázdninách, kdy jsem týden a půl v kuse vždy půl dne
tvořila.
Žádné komentáře:
Okomentovat