PŘIJÍMAČKY: 3.ČÁST/PROHLAŠUJI, ŽE NEJSEM V DOBRÉM PSYCHICKÉM STAVU

Vánoční prázdniny utekly snad nejrychleji ze všech, co jsem zažila a bylo ráno šestého ledna, kdy jsem šla na zkoušky do Ústí nad Orlicí. Večer předtím jsem se ještě dokázala zasmát větě "tak zítra je budu přesvědčovat o svých schopnostech, o nichž sama nejsem přesvědčená", avšak to ráno jsem právě z ní byla nervózní. Co když to nezvládnu a budu nakonec muset studovat obchodní akademii? Anebo hůř – co když se tam úplně znemožním a moje sebevědomí potom nebude větší, než zrnko písku?

"Já tam tak nechci." Stěžovala jsem si neustále to ráno. Odvahu jsem si dodávala tím, že jsem se snažila na zkoušky myslet co nejméně. Mluvila jsem tedy o nepodstatných a nesmyslných věcech a vtipkovala.

Přestože jsem vstávala v pekelných pět hodin ráno, v autě jsem oči ani nepřivřela. Už jsem nebyla v teple a bezpečí domova. Hlavou se mi honily myšlenky jako "za chvíli už to začne" a "už tomu neutečeš". "Co když tam přijdou samí, co kreslí už od narození?" "Co když to totálně zkazím a budu tam jediná dělat prapodivnou patlanici?" Říkala jsem mamce. Jediným rozptýlením mi byla hustá mlha – miluji mlhu. Cestou se mi svíral žaludek, a když jsem vystupovala z auta, podlamovaly se mi nohy. V hale, kde si odškrtávali naše jména, jsem své příjmení dokázala říct pouze slabým hláskem.

Pokračovala jsem do třídy, kde nám měli přidělit čísla a sdělit nám program. Třída se plnila lidmi a já jsem začínala být zoufalá. "Ať už to začne. Ať už to zkazím a jdu domů. Vždyť mě už vlastně ani nezáleží na tom, jak to dopadne. Jenom to chci mít za sebou." Začala jsem počítat, kolik nás ke zkouškám přišlo. Těch v mém věku tu bylo asi dvacet, skupin bylo dnes šest od A1 po F1 a neurčitý počet druhý den, ale mamka mi sdělila, že jich bude méně, než dnes, protože to všichni chtějí mít rychle za sebou. Kdyby byly zítra čtyři skupiny, bylo by to celkem dvě stě lidí. To ale bylo všech pět oborů. O grafický design je největší zájem, takže nás tu může přijít osmdesát. "Mamko, ke zkoušce nás přijde asi osmdesát. To nemám šanci." "Pořád jsi říkala, že to prostě zkusíš. Musela jsi počítat s tím, že se ti to možná nepovede. Ale šanci máš."

Pak přišla učitelka a zkoušky pomalu začaly. Řekla nám kdy a kde máme být a potom jsme k ní postupně chodili. Říkali jsme jí, zda chceme být zkoušeni z angličtiny nebo němčiny a jestli máme zájem o domov mládeže. Ona nám za to dávala lístky s naším jménem, přiděleným číslem a větou: "Prohlašuji, že přistupuji ke zkoušce v dobrém fyzickém i psychickém stavu." Z toho se mi roztřásla kolena ještě víc. "V dobrém fyzickém i psychickém stavu?! Mamko, já ale v dobrém psychickém stavu nejsem." Nakonec jsem ale přemohla nutkání připsat "ne" před "přistupuji", papír podepsala a vydala se do sklepení na první zkoušku – modelování.

Obávala jsem se, jaký náramně složitý předmět budeme muset vymodelovat, a uklidnilo mne, když jsem v keramické dílně spatřila na každém stolku vedle kousku hlíny jablko. To snad zvládnu. Učitelka, která nám zadávala práci, nám řekla, abychom jablko nakousli. Všichni se po sobě dívali a panovalo zde trapné ticho přerušované několika "to mám do toho jablka opravdu kousnout", protože každému připadalo divné tady jíst. Učitelka nás pobízela: "Jen se nebojte, já nejsem čarodějnice ze Sněhurky." Tak jsme se, ujištěni, že opravdu tady můžeme jíst, zahryzli do jablek a učitelka nás ještě informovala, jak jsme na tom s časem: "Nevím, jestli ty hodiny jdou správně, protože studenti je někdy rádi přetáčejí dopředu, ale prostě odteď máte čtyřicet pět minut."

Pustili jsme se do práce a já jsem přestávala být jakkoli přesvědčená, že to zvládnu. Začala jsem propracovávat vykouslou část jablka, a vtom jsem zjistila, že jablko nemá správný tvar. Tak jsem ho mačkala a koulela. To však vedlo pouze k tomu, že jsem zničila i tu vykouslou část. Všichni kolem mne měli jablka s úplně stejným tvarem a byli asi v půli práce. Jenže já jsem musela začít znovu a nejradši bych z toho řvala.

Když jsem vytvořila trochu podobný tvar s celkem dobře vypracovanou vyhryzlou částí, připomněla učitelka: "A nezapomeňte ani na spodek jablka, někteří ho odbyli a potom jsme jim museli zbytečně strhnout body." Podívala jsem se na svůj spodek. Byl mizerný – placatý od toho, jak jsem na něm měla jablko položené. Jak jsem na něm pracovala, zploštil se mi zase vršek jablka, a opět jsem pracovala na tvaru. Nakonec jsem se ještě prala se stopkou, která si umínila, že prostě držet nebude a své dílo jsem odevzdávala s velkým "uf".

Mému sebevědomí nepomohly ani testy. Kulturně-historický přehled dopadl takto. Z dvaceti otázek jsem pět věděla, deset velmi slabě tušila a pět netušila vůbec. V testu z českého a anglického jazyka, jsem věděla vše, ale nebyla si jistá ničím. Trochu jistoty jsem získala až při kresbě. Zjistila jsem, že v naší skupině jsou tak dva až tři hodně dobří, jeden až dva, co jim to moc nejde a pak my – průměrný zbytek.

O přestávce na oběd jsem zašla za mamkou do kinosálu, který byl zřejmě přes padesát let starý, a kde čekali všichni rodiče. Ke svému potěšení jsem se během přestávky dozvěděla, že nejsem jediná, kdo u testů především tipoval a že nás na zkoušky z oboru grafický design přišlo padesát až šedesát.

Poslední ze zkoušek byla malba, která mi dodala další jistoty. Sice jsem měla málo temper a marně se pokoušela vymáčknout poslední zbytek bílé, několikrát musela opravovat nechtěnou čáru a končila jako poslední, ale aspoň jsem nekreslila nasucho, jak jsem to viděla u sousedního stojanu. Na zpáteční cestu nám svítilo sluníčko a ranní nervozita byla dávno pryč.

Odpoledne jsem si potřebovala ještě vytisknout nějaké fotky na zkoušky do Jihlavy, kam jsem jela sedmého ledna. Tam jsme si měli přinést alespoň dvacet prací, a já jich měla pouze šestnáct. Myslela jsem si, že to stihnu rychle, a potom si odpočinu.

Fotky jsem dala do wordu "abych měla vše skvěle připravené k vytisknutí", nahrála na flash disk a šla si je vytisknout. Nějak jsem ale zapomněla na to, že mám novější word, než jaký je v počítači, ze kterého budu fotky tisknout. Když jsem soubor otevřela, objevila se v něm místo fotek změť znaků. Co budu dělat? Zkusila jsem stáhnout fotky z facebooku. V počítači ovšem nebyl starý pouze word. Celý počítač byl starý a něco složitého jako facebook prostě nezvládal. Musela jsem se tedy vrátit, nahrát na flash disk fotky samotné a pokusit se je znovu vytisknout. Podařilo se. Ale po dvou hodinách.

Druhý den jsem nebyla o nic méně nervózní, pouze jsem již zhruba věděla, co mě čeká. Znovu jsem vstávala v pět a zase naši ranní cestu doprovázela mlha. Byla tak hustá, že jsme byly s mamkou schopny vidět jenom dva metry dopředu, a tak jsem si vzala navigaci a hlásila, kde se objeví zatáčka a jakým směrem povede. Mezitím jsem se snažila zapamatovat si všechno v Chrudimi, co souvisí s kulturou, protože ředitel školy při dni otevřených dveří říkal, že je dobré zapamatovat si, co zajímavého je v našem městě, že by se nás na to při zkouškách mohli ptát.

V Jihlavě nebylo zahájení tak formální. U vchodových dveří nás přivítal učitel, který nám řekl, v jaké jsem skupině, kde dělám zkoušky a jaké mám číslo. Seznamy s čísly a tím, kde kdo je, byly také na dveřích mnoha učeben. Před zkouškami přišel do školy také pán z domova mládeže, aby sdělil, že "kdo má zájem, můžete se k nám přijít kdykoliv podívat". "Alespoň tu bude mít mamka co dělat." Řekla jsem si, a vzpomněla, že v Ústí si mamka koupila časopis Reflex a četla ho téměř po celou zkoušek (a mezitím poslouchala útržky z hovorů ostatních), protože město prošla za čtvrt hodiny.

Přijímací zkoušky začínaly testem, který jsem opět otipovala, a poté jsme kreslili bustu. Následovala zřejmě nejhorší část celých zkoušek – pohovor. Ač jsem si pořád opakovala větu "musím je prostě přesvědčit o svých úžasných schopnostech a o tom, jaká by byla škoda mě nepřijmout", moc mi to nepomáhalo. Potila jsem se a čekala, kdy vyvolají mé jméno. Když jsem se dočkala, vyšla jsem a odhodlala se říct jim cokoli. Za stolem seděli dva učitelé a ředitel, a další dva učitelé posuzovali mé domácí práce.

"Tak nám povězte něco o sobě." Začal učitel za stolem.

"Jsem z Chrudimi…" Začala jsem, ale nevěděla, jak dál. Rozpovídat se o své rodině mi připadalo nevhodné. Mám tedy mluvit o svých zálibách? To asi také ne. Že mě baví kreslit a malovat, to je přeci samozřejmost, když se hlásím na uměleckou školu. A kdybych mluvila o jiných zálibách, vypadalo by to, že se zajímám o něco úplně jiného, než umění. Větu jsem tedy dokončila: "…a tam jsem se také dozvěděla o vaší škole, když jste byli v Chrudimi na přehlídce škol." A přestávala jsem věřit jakýmkoli svým schopnostem.

Učitel pokračoval: "Čím vás naše škola zaujala, proč jste si vybrala právě ji?"

Na tuto otázku jsem byla dobře připravena a spustila jsem: "Líbí se mi, že má vaše škola dobré vybavení a je moderně zařízená. Podle prací studentů si také myslím, že jsou zde opravdu dobří učitelé, kteří dokáží žáky dovést k opravdu dobré práci. Oceňuji také, že v učebním plánu máte i praxi, takže si žáci mohou vše vyzkoušet, ne se jenom učit teorii."

"A co se vám naopak na naší škole nelíbí?"

Na tuto otázku jsem vůbec připravená nebyla. "Hm, no…" Na jazyku jsem měla školné, ale to jsem se bála říct, protože bych mohla vypadat, jako že si školu nemůžu dovolit. Z toho by mohli usoudit, že je zbytečné mě vůbec přijímat.

"Že je to trochu daleko, co?" Pomohl mi učitel a já jsem se toho dychtivě chytila a začala to rozvádět.

"Ano, to je trochu problém. Musela bych být na internátu, ale to bych klidně zvládla, protože se mi vaše škola líbí natolik, že by mi vůbec nevadilo být na internátu."

"Co plánujete po škole? Jakému zaměstnání byste se chtěla věnovat?"

Začala jsem mu tedy vyprávět, jak strašně moc by mi byl grafický design užitečný. "Chtěla bych pracovat v reklamní agentuře, navrhovat různé plakáty, bavilo by mne i navrhování knižních obalů…"

"Takže vy už máte vlastně jasno, že?" Pousmál se učitel. "No, tak od nás je to vše, žádné další otázky už na vás nemáme. Děkujeme vám a nashledanou."

"Nashledanou." S úlevou jsem se vrátila na chodbu.

Zrovna přišla mamka z procházky po městě, já jsem měla volno do konce pohovorů (přes půl hodiny), a tak jsme si šly sednout na pohovku do chodby před ateliéry, kde jsme psali test a kreslili. Vyprávěla jsem jí, co jsem doposud dělala, ona mi zase sdělila, že byla se byla podívat v domově mládeže a že v tom ohavném obchodním domu Prior uprostřed náměstí koupila vlnu na dokončení mého svetru. Potom jsme se dohadovaly, zda být u pohovoru naprosto upřímná, jako ona, nebo přemýšlet o každém slovu jako já. Mezitím jsme každá snědly svůj oběd.

Další částí zkoušek byla kresba a malba zátiší. Zjistila jsem, že podobně jako v Ústí je zde pár hodně dobrých, pár méně dobrých a spousta průměrných, avšak celkově zde byli lepší, než v Ústí. Hlavně tu byli mnohem přátelštější. V Ústí se totiž skoro nikdo s nikým nebavil, pouze občas kamarádky, které přišly k přijímačkám společně, ale v Jihlavě jsme se při práci bavili pořád.

Konverzaci hlavně vedla holka z Ústí nad Labem, která nám vyprávěla, jak opravdu velká kriminalita je v jejím kraji, kterak mluví strašně sprostě a snaží se to odnaučit a jaké má problémy s učiteli ve škole, protože říká pravdu, kterou slyšet nechtějí. Chodila oblečená celá v černém a měla výrazné černé linky kolem očí. Svou práci několikrát přerušila, aby se podívala, co jsme vytvořili my, a chválila naše kresby. Byla milá, zaujala mne svým stylem oblékání a hlavně jsem k ní cítila velké sympatie kvůli problémům s učiteli, protože já jsem k nim také někdy příliš upřímná.

U sousedního stojanu jsem zase potkala známou mých spolužaček. "Nejsi náhodou z Chrudimi?" Zeptala se. Řekla jsem jí tedy, že chodím do školy Malíka, s kým chodím do třídy, a chvíli jsme si povídaly.

Kresbu židle jsem stihla, i když jsem si nebyla moc jistá, že se mi povedla. S malbou jsem ale měla problém. V Ústí jsem sotva stihla dva předměty s draperií za dvě hodiny, a nyní jsem měla zvládnout pět předmětů též s draperií za jednu hodinu. Pracovala jsem, co nejrychleji jsem mohla, ale z látky jsem stihla jenom malý kousek. Útěchou mi bylo, že to nestihl skoro nikdo.

Rada jednoho tatínka, který si udělal z pohovky před ateliéry kancelář, a který byl vedoucím stavební firmy, jak jsme s mamkou usoudily z jeho telefonátu "no to nemůžete poslat pracovníka na stavbu, když je na tomto pracovišti", na vyřešení tohoto problému zněla: "Měla sis to lépe časově rozvrhnout." On měl vůbec všechno naplánované a propočítané a se vším byl hned hotový. Jedné paní, která bydlela hodinu cesty od Jihlavy, zase vysvětloval výhody internátu: "No to máte hodinu ráno, hodinu odpoledne, celkem dvě hodiny denně, no ono se to nasčítá. Když k tomu přidáme tu únavu, tak to je opravdu nevýhodné."

Fakt, že jsem poslední práci úplně nestihla, mne ale vůbec netrápil, protože jsem už měla přijímačky za sebou. Po zkouškách jsme se s mamkou zašly podívat na internát. Pokoje byly celkem hezky a moderně vybavené a vzhledem k tomu, že to byl domov mládeže, byly přímo luxusní. Domů jsem odjížděla se skvělou náladou a zbývalo mi už jenom čekat na výsledky.