Z JIHLAVY: NOVÝ INTR

Takto vypadá na novém intru výhled z pokoje, úžasné stravenky, minizahrádka a budova jídelny, co je na hezkém místě, ale daleko.

Když jsem se v pondělí po rozhodování, ze kterého vzešel přestup na jiný "domov mládeže" vracela do Jihlavy, byla jsem už myšlenkami na novém intru. Na tom starém mě ale vychovatelka ještě stihla naštvat.

V úterý máme školu od osmi do tři čtvrtě na pět, a dovedete si asi představit mé nadšení, když mi po příchodu na intr vychovatelka "na uvítanou" sdělila, že "musíš vytřít všechny skříňky a šuplíky, aby tam nebylo ani smítko, je jedno, že jsi to nedávno vytírala, prostě se to tak dělá, máš na to čas do setmění". V mém plánu bylo chvíli si odpočinout, zajít si nakoupit a sbalit si, ne hned po škole drhnout skříň! Řekla jsem jí, že nevím, jestli to do setmění stihnu, protože si potřebuju něco koupit. Naštěstí mě pustila. Tak jsem běhala po městě, abych přišla na intr ještě unavenější, ale s jídlem na večeři i snídani a učebnicí angličtiny.

Ještě mě stihla vytočit, jak začala "klidně se můžeš vrátit k nám, kdyby se ti tam nelíbilo", na což jsem jí řekla, že jsem tam byla a líbilo se mi tam, a ona reagovala: "No, ale to ještě uvidíš, až zjistíš, jak se tam žije." Měla jsem sto chutí odpovědět, že tady to také vypadalo hezky, než jsem poznala, jak se mi žije se zdejší vychovatelkou. Ale co. Už zbývalo poslední přespání.

Ve středu po škole bylo "velké stěhování". Všechno jsem si posbírala, a protože jsem nechtěla jít nadvakrát, dobelhala jsem se k Matce Boží (nový intr se jmenuje U Matky Boží, kvůli názvu, a tomu, že zde je jedna jeptiška, mu taky někdy říkáme "u jeptišek") s jednou taškou, kufříkem a deskami v jedné ruce, s druhou taškou na pravém rameni a kufrem a kabelkou v druhé ruce. Asi tisíckrát jsem se zastavila, abych si oddychla, nebo upravila, co mi padalo, a dvakrát si přehodila věci v pravé a levé ruce. Do pokoje mi naštěstí s kufrem pomohla jedna paní vychovatelka.

Ta mě zavedla do "dvoupokoje" a tam mi dala vybrat, kde chci bydlet. Do druhého pokoje se chodí přes první, ten je naštěstí oddělený dveřmi, a "chodba", přes kterou do něj chodí, je ze skříní a závěsu. Nejprve jsem zamířila do zadního pokoje, kde "nikdo necourá", ale nakonec jsem si to rozmyslela a stěhovala se do druhého. No, tento pokoj je za plentou, ale připadá mi útulnější, zadní byl totiž hodně velký, a tím i takový prázdný. Vybalila jsem si, povlékla postel a začínala si zvykat na nový intr.

Zezačátku jsem byla hodně zklamaná a moc se mi tam nelíbilo. Jak jsem se tam tolik těšila, nějak jsem si to zidealizovala a naivně si myslela, že intr předtím měl samé mínusy, a nový bude mít jenom výhody. Jenže jak to tak bývá, vše má své pro a proti. První dva týdny jsem se pořád zabývala tím "proti". Avšak jak jsem si to pořád porovnávala, došlo mi nakonec, že tenhle intr je skutečně o hodně lepší.

Nikoho jsem tu neznala a zase jsem byla nová. Brzy jsme se ale seznámily, a teď jsem tu s "novými holkami" radši. Jsou ze sociální školy, která má tento domov mládeže. Tím, že jsem s holkami z jiné školy, také tolik nemyslím na to, že jsem v Jihlavě (rozumějte tomu jako "nejsem doma"). Předtím jsem navíc myšlenkami pořád byla "ve škole".

Problémem bylo taky to, že tady spolubydlící chodí spát docela pozdě. V tomhle jsou jako já – vždycky jsou unavené, ale nedokáží se donutit jít spát. Mně pomáhalo, když na přechozím intru chodily holky spát brzy. To jsem si říkala "sakra, už bych měla jít spát". Tady ne. Bývala jsem hodně unavená a ráno jsem sotva vstala, ale nějak jsem si zvykla, a už mi ta hodina až dvě příliš nechybí. Zvykat jsem si musela i na to, že kvůli pokoji po pěti, který je navíc na menším prostoru, tu mám ještě míň klidu a soukromí. To jsem ale také přestala vnímat jako problém. Učit se vždycky nějak dokážu, a když potřebuju se opravdu hodně soustředit, jdu dolů do vstupní haly, kde jsou i sedačky. A je to tu celkově takové příjemnější.

Místo "panelákového velkoubytování" bydlím spíš v takovém velkém domě, takže to není tak "vymakané", je to tu i starší, a někdy si tu připadám jak u něčí babičky. Kupodivu internet jde však lépe. To "staré kouzlo" se mi moc líbí, stejně jako blízkost centra (miluju, když otevřu okno a vidím město a slyším takový ten městský ruch) a školy (je hned naproti, což je skvělé – můžu si tam zajít, když něco zapomenu, o polední pauze si někdy jdu na intr uvařit kávu).

A vychovatelky, to je něco úplně jiného! Pravidla se tu taky řeší, ovšem oproti tomu předtím asi tak jen z deseti procent. Ano, taky někdy mají své špatné nálady (třeba jednou ráno na mě vychovatelka začala "'Ty nenosíš přezůvky, že?"- neměla jsem, protože jsem si tam jenom šla dát tašku, a "ty nemáš prostěradlo" – vezla jsem si ho domů na vyprání), ale většinou s nimi nemám problém. Nemusíme se hlásit po příchodu ze školy, stačí mít ustlanou postel, nemusíme polštář a peřinu někam schovávat, a není příliš velký problém, když si potřebujeme někam zajít i mimo volno. Vychovatelky a spolubydlící jsou vlastně hlavní důvody, proč tu zůstávám.

Jinak je tu mnoho věcí, které mi nezbývá než skousnout. Studijní doba je od čtyř do šesti, osobní volno do sedmi. Je nastavené pro holky ze sociální školy, ty si stihnou někam zajít před studijní dobou, jenže pro mě to znamená mít studijní dobu hned po příchodu ze školy a mít pouhou hodinu volna, během které se ještě musím navečeřet. Dobré je, že alespoň můžeme odcházet na večeři už od půl šesté a ve středu máme vycházky do devíti a studijní dobu nemáme (a první den jsem se dokonce vyděsila, že můžeme někam jít jen v tu středu). Řeším to takto. V pondělí jdu někam ještě o volné hodině, v úterý nějak tu půlhodinku až hodinku odpočívám (přicházím pozdě, máme školu do tři čtvrtě na pět), ve středu jsou vycházky a ve čtvrtek už se balím.

Je tu také "služba na vrátnici". To znamená od příchodu ze školy až do sedmi sedět v jedné malé místnůstce, a všem, co zvoní, že chtějí dovnitř, otevírat takovým tlačítkem. "Služba na vrátnici" mě štve tím, že by nám mohli jednoduše dát klíče, ale to oni ne, my musíme zvonit a dvakrát za rok sedět na vrátnici.

Nejvíc asi musím "přežít", když si jdu vařit vodu na kávu v olezlé konvi, ve které je rez, špína a vodní kámen, a nejde otevřít, takže ji ani nemůžu vydrhnout.

Pak je zde jídelna, do které se chodí přes půl náměstí (na intru předtím byla přímo v budově), a ještě tam nevaří o moc lépe, spíš hůř. Výběr dvou jídel tu není, boloňská omáčka je mleté maso s červenou vodou rajčatové příchuti, maso samá šlacha a tlusté, že z toho ani nejde vyďoubat nějaký lepší kousek. Ještě že pořád obědvám na Stoupách, kde vaří dobrá jídla, a můžeme si vybrat ze tří. Na snídaně nechodím, nestíhám to. Snídám na pokoji, a v posteli, což je myslím skvělý začátek dne. Naštěstí mi chutná müsli s mlékem, tak si do postele nenadrobím.

Taky si nechodím pro středeční večeře. Ty bych si musela vyzvednout u oběda nebo snídaně. Problém to pro mě moc není, něco si vždycky koupím, jenom bylo hrozné, když jsem se první středu po příchodu na intr, vyčerpaná a hladová, dozvěděla, že nemám večeři. No, alespoň jsem si mohla vychutnat bagetu v muzejní kavárně.

A jejich stravenky, co vypadají hrozně historicky, jsem si zamilovala. Bodování úklidu na pokojích už tolik ne, to mi připomíná, jak jsem jezdila na tábory. Zato velice oceňuji topení – předtím jsem mrzla, teď máme na pokoji hezky teplo, že i mnohdy musíme větrat.

Schůzky s vychovatelkami jsou tu též lepší. Místo každý týden jsou jednou měsíčně, a neřeší se na nich pouze, co děláme špatně, co máme dělat lépe, většinu doby schůzky nám vychovatelka říká různé akce, které budou tento měsíc (ať už na intru, nebo v Jihlavě).

No, prostě jsem si polepšila.