Od té doby, co jsem na intru, pro mne advent znamená
víkendy strávené pečením. Cukroví věnuji téměř všechen volný čas doma, a počet
druhů každý rok navyšuji. Dělám poloviční množství, abychom měli o svátcích na
stole všechny tradiční druhy, a mohla jsem přidat i nějaké nové. Stává se z toho
nemoc. Má mánie začala roku 2013, kdy jsem poprvé pekla všechno (tedy až na
jeden druh, který dělá mamka, mě nepřipadá tak dobrý, že by stál za tu
příšernou práci) cukroví já. Tehdy jsem napekla sedm druhů, loni devět, letos
mám deset, pokud počítám i nedokončené, a myslím, že ještě přidám nějaké nepečené
nebo ze sněhového těsta. A jen se děsím, kolik tun cukroví budu péct za dva
roky…
Přes spoustu cukroví, a bohatě nazdobený dům (jako každý
rok), mne však vánoční atmosféra nijak nepohltila, ani mi pořádně nedochází, že
za týden a půl bude Štědrý den. Vylupování okének v adventním kalendáři
vnímám pouze jako „dnes si můžu zase dát nějakou výbornou pralinku“ (mám
kalendář Lindt) a ne „o den méně do Vánoc“. Když jsem o týdnu praxí procházela
předvánoční Prahou, řekla jsem si pouze, jak je teď Praha hezká, blížící se
Vánoce jsem si neuvědomovala.
Připadá mi, že rok od roku si předvánoční čas užívám
(prožívám) méně. Už se do mé hlavy i pomalu vkrádá matčina myšlenka „ježiš,
zase Vánoce – shánět dárky, péct cukroví, achjo, to bude blázinec“. Ztrácím onu
dětskou radost a těšení, které bych si moc přála zase mít. A uvažuji, proč se
toto děje.
Velký podíl má na tom asi intr. Nesleduji ubývající
okénka v adventním kalendáři, jen jich vyjím několik najednou, jakmile
přijedu, nemám onu „domácí pohodu“ co k vánocům patří, a především – intr dělá
dny šedivé a stejné, je to systém, co jede podle svého řádu bez výjimek, svátky
zde jsou tři věnce a pár ozdob v jídelně, toť vše. Výzdoba však chladnost
chování některých zaměstnanců a neměnný řád nezachrání. Škola přidá řadu úkolů
a povinností, ve střídání práce a nevlídné budovy se svátky ztrácí, listopad a
prosinec se zdají stejnými.
Letos se k tomu přidávají ještě starosti se
zařizováním tisku kalendáře a hledáním bytu a lidí na něj, další práce, na
reklamě a firemním PF, že na radost z vánoc jaksi nemám čas ani myšlenky.
Samozřejmě, částečně za všechno může i zvyšující se věk.
Mě tedy nezbývá než doufat, že příští rok už budeme na
bytě, vše potřebné vyřešíme už v listopadu, a kousek své dětské radosti se
mi vrátí.
P.S. Sice letos nemám dětskou radost z vánoc, ale
velkou radost mi udělalo to, když jsem přítele díky pomáhání mi s cukrovím
„vrátila“ do dětství.
P.P.S. A radost mi taky dělají ty dózy s cukrovím. I
když to je někdy taky starost…
Žádné komentáře:
Okomentovat