LISTOPAD V JIHLAVĚ A STUŽKOVÁKY

nahoře: stužkovák 4.A, dole: stužkovák 4.B

Aneb týdny, kdy jsem zoufale a marně doufala v byt, byla zdeptaná z intru, a zpříjemňovala si je stužkováky. A které mi zpestřil nežádoucí rozhovor. Další výběr z mých deníkových zápisků.

středa 4. listopadu

Stužkovák začíná v šest, já se Z. ale přicházím asi až o hodinu později, kvůli zdržení v čajovně (ještě jsem se musela vrátit pro peněženku, kterou jsem tam zapomněla) a navíc kvůli kostýmům. Téma stužkováku bylo Vánoce, Tim Burton a mýty, já šla za mrtvou nevěstu, Zdenek za střihorukého Edwarda. Nejprve jsem já byla zoufalá ze svých vlasů modrých jen trochu (brzo došel sprej), potom Z., že nemá líčení a bílou košili. Zachránily nás spolužačky (pro mě nápad nabarvit vlasy křídou, pro Z. jedna sehnala košili a druhá ho nalíčila).

Přicházíme se spožděním, ale přecijen a stužkovák si užíváme. Kámoši, všemožné skvělé kostýmy (například dokonalý Willy Wonka), alkohol, tanec… Byla to téměř bezchybná oslava grafky. Téměř protože to jeden kluk z intru, co tam šel, nezvládl (tedy neodhadl kolik alkoholu zvládne), a na intr ho musela doslova dotáhnout prvačka ze stejného intru. Kvůli němu na intru pak kontrolovali, kdo pil. Tak jsme do sebe lili vodu, měli asi tři žvýkačky plus větrový bonbon, a spolužačka se nás skoro celou cestu ptala, zda jde rovně.

Ale stejně, když jsme přišli na intr, do té předsíně, která mi teď připadala jako stanice STB, při výslechu na vrátnici, vrátná každého zapsala bez ohledu na to, kdo měl jedno malé pivo a kdo flašku vína.

čtvrtek 5. listopadu

Dnešek mi jako ostatním kazily nervy z intru. A taky jsem s nimi nadávala na toho kluka, co nezná míru. Naštěstí se nás ale vychovatelka zastala, a žádný problém jsme z toho neměli.

neděle 8. listopadu

Poprvé po rekonstrukci jdeme se Z. do Unionu, zvědaví, jak to tam vypadá. Ten den si ještě všímáme především nového vybavení, že je tam moc lidí nám připadá normální vzhledem k tomu, že právě znovu otevřeli, a snažíme se nevnímat, že té kávy je výrazně méně.

středa 11. listopadu

Špatnej den. Dnes je jihlavský svatomartinský průvod, na který jsem se delší dobu těšila. A neviděla ho kvůli debilní době večeří na intru.

Čekala jsem na Z., který končí ve tři čtvrtě na pět, a průvod začínal v pět. Z. chtěl jít na večeři, že má hlad, takže jsme přišli přesně, když průvod skončil, a mně navíc bylo špatně. Nadávala jsem že „ten zasranej intr musí zkazit jakoukoli radost“, v souvislosti ještě s pondělím a nervy, zda Z. bude moct jít na byt, uvažovala nad tím, jak je život „nahovno a nefér“. Po desetiminutovém uvažování jdeme k intru. Z. nechce pít, je trochu nemocný, tak si v parku jíme čokoládu „na nervy“, a poté jdeme do Unionu.

Dnes už se mi ani Union nelíbil. Ano, je zde moderní nábytek, jenže Union ztratil svoji atmosféru. Díky spoustě nově získaných zákazníků už ani není takové to klidné pohodové místo. Kávy dávají tak poloviční porce za stejnou cenu, navíc už není tolik dobrá jako dříve. A personál je buď hyperaktivní, nebo se absolutně nezajímá, jenže nejvíc mě asi naštvalo, že už zde nepracuje náš oblíbený číšník, který si nás i pamatoval a vždycky se jen zeptal: „Dvě vídně?“

středa 18. listopadu

Druhý stužkovák. Tentokrát kvůli intru jinak promyšlený. Domluvila jsem si, že budu přespávat na bytě u kamarádky, a byla v klubu pěkně dlouho.

Dnes jsme také přišli později, ale proto, že jsem předtím pila v parku se spolužáky. Stužkovák byl vydařený jako minule, skvělé kostýmy, alkohol (venku pijeme donesený rum s colou se slovy „někdo ti volá, zvedni to“), kámoši, tanec, zábava. Tentokrát přišlo více lidí a dokonce i náš oblíbený bývalý učitel typografie.

Hlavní zábava končila kolem jedné, kdy už hodně lidí odešlo.  My zůstali téměř do konce.  A já na sebe byla naštvaná, že jsem kvůli pár hodinám spánku předchozí den (přijížděli jsme na intr ráno) a alkoholu několikrát a jako první usnula.

čtvrtek 19. listopadu

Mrtvý den. Tedy mrtvý den pro nás sedm, co jeli skoro nonstop. Já na technologiích usínala, ale neusnula kvůli neustálým činnostem (nejdřív zápisky, pak natírání plátna), béčáci spali asi všichni na fotce, někdo v češtině, většina na tělocviku.

neděle 29. listopadu

Po týdenní stáži v Praze jedu za Z. (a do školy), a těším se. V autobuse je narváno, jede nějaký s méně místy, a jeden kluk se mě zeptá, jestli si nechci sednout vedle něj. Sedám. Do Havlíčkova Brodu mám klid, chvíli i spím. A pak si se mnou začne povídat a nabízí mi sušenky.

Kam jedu, kam chodím na školu, co mě baví za předměty a které mě nebaví. Diví se tomu, že nemám ráda tělocvik. On že má tělocvik nejradši a já se jen děsím, že je to další „kulturista“. Mé zděšení zvětší ještě jeho věta, když se mě ptá na facebookový profil: „No, to mě na mý profilovce asi moc nepoznáš, ale budeš slintat nad mým tělem.“ Zasměji se ze slušnosti, říkám si „proboha“ a chci vystoupit. Koncem cesty mě už pořádně štve, říká „Ty se stydíš, žejo?“ čímž mě rozčiluje ještě víc, protože moje myšlenky nejsou „stydím se“, ale „ať už můžu vystoupit“. Díkybohu jede dál, než já. Ještě mě ale stihne vytočit po mém „tak já musím, kdyžtak napíšu“ (nenapsala jsem a ani to neplánuji) svým „nemusíš, dej mi číslo na intr a já to zařídím“.