MŮJ ŽIVOT A NÁZORY: LÁSKA PROCHÁZÍ ŽALUDKEM?

Dříve jsem nad „láska prochází žaludkem“ jen obracela oči a říkala, jaká je to blbost. Že kdyby to byla pravda, máme rádi jen jídlo a lidi ne. Ovšem jak se nad tím zamýšlím teď, říkám si, že něco pravdy na tom bude. Při prohlížení starších čísel časopisů o vaření vzpomínám, kdy jsem co k jaké příležitosti uvařila a upekla. Různé hezké vzpomínky mám spojené s jídlem (nejen s tím, co jsem připravila já).

Třeba… Když jsem, dalo by se říct bezproblémově, vycházela se sestrou a jejím přítelem Martinem, od května do srpna několikrát grilovali. Podle prvního grilování jsem poznala, že přichází léto. Sedli jsme si venku, bavili se, povídali si, sešli se nad dobrým jídlem. Obvykle byla nějaká ryba a klobásy, ale já vždycky chtěla, aby mi i ogrilovali kukuřici, tu jsem měla nejradši. Po okusování klásku jsem měla slupky všude v zubech, ale pochutnala jsem si. K tomu nějaké pití, pivo, pro mě trocha Frisca, a bylo mi fajn. Naše domácí meruňky, které dozrávají pozdě, mi léto zase ukončují.

Před asi pěti lety (a víc) jsme si se sestrou a Martinem dělali filmové večery. Lehli jsme do postele, pustili film a udělali popcorn. Nebo „královskou večeři“ aneb talíř se šunkou, různými uzeninami a sýry plus chleba nebo rohlík. Já nejvíc milovala rohlík s nivou. Ukousnout, dát na něj kousek a znovu. Spojení jídla s filmem, skvělá kombinace.

Z raného dětství si pamatuji, jak jsme s mámou chodily na náměstí a pak kousek dolů, co pekárny, kde jsem vždy chtěla šáteček z listového těsta s pudinkovou náplní. I teď si ho někdy z nostalgie dám. Nebo když jsme chodily do cukrárny „U Myšáka“. Na zmrzlinu. Citronovou nebo šíleně barevnou.

Že píši o té Chrudimi… Na narozeniny jsme objednávali dorty z cukrárny „U Smetánků“, já mívala dort z piškotu uprostřed rozkrojeného a promazaného lehkým krémem, navrchu bylo ovoce zalité červeným želé. Slavnostní večeři jsme mívali v restauraci „Neuperův dvůr“, otec se sestrou a Martinem si dávali zvěřinu, pečenou kachnu, jednou i humra (který tam byl v akváriu a já se ho z poloviny bála a z poloviny si říkala, ať ho chudáka nezabíjejí), já měla ráda krokety. Někdy tam hrál cimbál, který se mě líbil, ostatní ho však nesnášeli.

Jako idylka podzimu se mi vybaví den, kdy jsem s mamkou, a naším psem Morisem šli na procházku do lesa, kde bylo krásně zbarvené listí, ale také zima, tak jsme s mamkou promrzly. Po příchodu domů mamka zatopila v kamnech, uvařily jsme si čaj a já poprvé pekla perníčky. Byly „z pytlíku“ od Dr. Oetkera, pekla jsem je za máminy pomoci, ale měla jsem radost, že jsem něco upekla. Hezky strávený den s mámou (tu ve své idylce v průběhu času zaměňuji za jiné lidi, které mám ráda) a něco dobrého.

O několik let později jsem pekla na podzim kynuté koláčky. Trouba vyhřála dům, těsto provonělo obývák, bylo nás doma hodně (já, máma, sestra a Martin) a pochutnali jsme si.

Zase po nějaké době jsem začala péct víc, a později i vymýšlet vlastní recepty. Mámě jsem jako překvapení, když přišla unavená z práce, upekla bábovku. Ta je vůbec takový oblíbený recept. Peču ji, když jsem nemocná. Vyléčí mě a chutná výborně. Když se sejde víc lidí a chceme nějakou sladkou buchtu. Nebo jen tak pro radost.

Poté, co skončila cukrárna „U Smetánků“, začala jsem péct narozeninové dorty podle vlastních receptů. Některé jsem dělala i do noci, aby byly ráno hotové a udělala jsem svým blízkým radost. Dala si práci i s dortem, u kterého jsem nesnášela želé navrchu, co během přípravy teklo všude, protože ostatní ten dort chtěli.

Oslavami narozenin to nekončí, jsou tu ještě Velikonoce a Vánoce. Pekla jsem spousty beránků, mazanců a vánoček. Čtyři nebo pět víkendů před Vánoci trávila pečením cukroví. Co nejvíc druhů. Dobrou sváteční atmosféru jsem podporovala jídlem.

Velíkovou, vesnici kousek od Zlína, kam jezdím za příbuznými, mám doslova spojenou s jídlem. Mámu pečení a vaření nebaví, ale tetu ano, a s ní jsem pekla nebo vařila. Později i připravovala něco sama. Třeba bublaninu, což je pro mě typicky letní jídlo nebo předvedla svůj recept na čokoládové cupcaky s jahodami. Minulý rok zabrala ve vlaku dvě sedačky, protože jsem jim vezla koláče a pak tam ještě pekla kynuté koláčky. A s radostí sledovala, jak všechno rychle mizí.

Hodně často, skoro každý večer, na Velíkové grilují. Skvělá součást léta. Sejde se hodně lidí, dají si výborné maso, někdy i burgery, co mě přímo nadchly, vypijí trochu alka i nealka, slunce svítí, hosté se baví.

Tímto vám chci říci, že jídlo podle mě není jen způsob, jak zahnat hlad. A nemělo by být pouze na zahnání hladu. U plného stolu se lidé scházejí, baví, ovlivnění dobrým pocitem z jídla, jsou na ostatní milejší. Dobré jídlo je zážitek, když si ho umíte vychutnat. Vaření a pečení je relax, když se sní s několika pochvalami, i zvedá sebevědomí.

Jestliže vaříme nebo pečeme, ne z donucení, „aby bylo co jíst“, ale pro někoho (a nejvíce to platí u složitých jídel), můžeme mu tím i dokázat, jak ho máme rádi. Třeba jak jsem mámě upekla tu bábovku, když přišla z práce. Nebo různé narozeninové dorty. Anebo teď, když jsem dělala lasagne, protože je Zdenek chtěl, i když mi máma říkala, že je to komplikované a příprava trvá tři hodiny (ačkoli já je zvládla za dvě). A dělala ten dort, co nesnáším kvůli želé tekoucímu všude kolem dortu, co na tom ovoci prostě držet nebude a ne a ne, protože jsem mu chtěla udělat ten nejlepší dort, co umím.

Tak pečte a vařte pro ty, co máte rádi. Navařte a sedněte si ke stolu s nimi. Klidně i s nějakým alkoholem. To také lidi sbližuje a podporuje to zábavu. A vychutnávejte si to jídlo. I alkohol.

P.S. Pokud chcete u ženy otestovat, jak vás má ráda, dejte jí za úkol připravit nějaké jídlo.

P.P.S. Jestli chcete otestovat sebe, pusťte se do vaření svíčkové. Ta je pro mě stále v kategorii „výzvy“ a „moc komplikované, s tím se nehodlám dělat“.

P.P.P.S. U té svíčkové jsem si říkala, že ji nikdy nebudu dělat. Ale kvůli příteli bych tu „výzvu“ i zkusila. A tak jsem vlastně došla k tomu, jak otestovat ženu. Jen tak pro někoho bych ji nevařila.

K. V KUCHYNI: VAFLE

Mým dalším „snídaňovým výkonem“ kromě palačinek a krupičné kaše byly vafle. Z části nejen proto, že jsem hledala něco dalšího, co připravit k snídani, ale také že jsem chtěla konečně někdy ochutnat vafle. Lákaly mě už několikrát v Café Bajer, ovšem tam jsem si raději dala klasicky štrůdl. Pravda, moje vafle nejsou klasické, dělala jsem je v toustovači. Jenže kolik lidí má doma vaflovač?

VAFLE

Množství: 8-10 ks

Příprava: 15 minut

Kvásek a kynutí: 45-60 minut

Opékání: 15 minut

Ingredience:

20g droždí

80g krupicového cukru

300g hladké mouky

300ml mléka

50g másla

4 vejce

špetka soli

slunečnicový olej na vymazání vaflovače

Postup:

1. Smíchejte droždí, 2 lžíce cukru, 2 lžíce mouky a 4 lžíce mléka. Nechte 15 minut na teplém místě vzejít kvásek. Mezitím rozpusťte máslo a nechte chladnout.
2. Žloutky prošlehejte s cukrem, vmíchejte polovinu mléka a máslo. Postupně přimíchejte zbylé mléko a mouku, nakonec vmíchejte kvásek. Bílky ušlehejte se špetkou soli na tuhý sníh a opatrně jej vmíchejte do těsta. Nechte 30-45 minut na teplém místě kynout.
3. Ke konci kynutí rozehřejte vaflovač, trvá to zhruba 10 minut. Vaflovač lehce vymažte olejem. Do vaflovače naběračkou nalijte těsto a pečte ho v něm 5-8 minut.

TIP: Pokud nemáte vaflovač, a příliš vám nevadí jiný tvar, můžete použít i toastovač, jak jsem to udělala já.

OVOCNÁ OMÁČKA K VAFLÍM

V malém hrnci zahřívejte 3 hrsti ovoce a 200g marmelády, než se vše spojí. Poté svařte na hustou omáčku. Podávejte ještě teplé, aby směs neztuhla.

MŮJ ŽIVOT A NÁZORY: VE SVĚTĚ TECHNOLOGIÍ

Ohledně technologií jsem úplný blbec. Mé schopnosti na počítači jsou zapnout ho a vypnout, upravovat složky nebo soubory, něco někam přetáhnout, otevřít si prohlížeč nebo program a pracovat v něm, stáhnout film nebo skladbu, případně i stáhnout program, ale to jenom nějaký, který je zdarma, u cracku netuším, jaký soubor kam přetáhnout. U mobilu jsem ráda, že mám jednoduchý systém, ve kterém jsem se zorientovala, kde co najdu. Co se týče nových výrobků, vím o nich, pouze pokud jsou zmíněné v nějakém článku, na kterém náhodou narazím, nebo o nich všichni mluví, například nový iPhone.

A chodím s někým, kdo si jen tak nainstaluje nový systém, protože starý už ho nebaví, nebo nový lépe vypadá, případně si nainstaluje zase jiný, protože kvůli tomu předchozímu systému mu přestal fungovat mobil. Dokáže sestavit počítač a zná každou součástku. Mluví o nových modelech mobilů a herních konzolí, s naprostou samozřejmostí, bez předpokladu, že se najde takový tupec jako já, kdo o nich neví. Pokud se dostanete do podobné situace, stane se vám například toto…

Přítel je nadšený z nové grafiky do počítače. Říká, jaký je to rozdíl. Já si pouze všímám toho, že ta stará „krabička s větráky“ vypadala hnusně a ta nová je hezká. Když vypráví o jiných, nových součástkách, fascinuje mne na nich jenom to, že ty desky vypadají jako malá městečka.

Jedu s přítelem autobusem a říkám:  „On už vyšel playstation čtyři a windows desítky?“ „No, ten playstation vyšel už dávno, windows jsou nový.“ Odpovídá. Já jsem totiž vždycky hrála na svém playstationu dvě, věděla jsem, že už je i PS tři, to však jen proto, že ho měl kamarád, se kterým jsem se bavila naposledy asi v deseti letech, a neměla jsem potřebu sledovat nové playstationy. A windows? Bez něj bych se o nich dozvěděla, až bych viděla v plakátu elektra u notebooku napsáno „s windows 10“ nebo zahlédla nějakou reklamu.

Jsem u přítele doma, užaslá tím, že umí sestavit počítač. „To je jednoduchý, je to jak stavebnice, prostě lego, to bys taky zvládla.“ Nezvládla. Místo jednoduché stavebnice vidím změť desek, kabelů a větráčků, s mnoha možnostmi kam ty kabely zapojit, v mém případě špatně zapojit.

Když mi přítel něco pomohl odinstalovat, zjistil, že mám v notebooku mnoho nainstalovaných a zbytečně spuštěných nepotřebných programů. Pak jsme na to zapomněli a cestou do školy se ho ptám, jestli mi je někdy odinstaluje. Následuje tento rozhovor.

„Tak to si můžeš odinstalovat sama, ne?“ Říká naprosto samozřejmě.

„Myslíš, si, že já vím, co odinstalovat?“

„Tak to poznáš ne?“ Reaguje stejným tónem, jako předtím.

„Ne, já to fakt nepoznám, nevím, co je potřebný a co ne.“

„No, tak něco zkus odinstalovat, a uvidíš, jestli ten počítač půjde.“

„A co když nepůjde?“ Živě si představím, jak by mé pokusy dopadly.

„No tak si přes příkazový řádek napíšeš, co chceš znova nainstalovat.“ Podívám se na něj, jakože copak mě neposlouchal, když jsem říkala, jak jsem ohledně počítačů neschopná.

„Myslíš, že já jsem schopná něco nainstalovat přes příkazový řádek?“

„To je jednoduchý… Napíšeš tam data, C, a umístění toho souboru, který potřebuješ nainstalovat.“ Odpovídá, jakoby to byla zcela normální věc.

„Ty si vážně myslíš, že já vím, kde který soubor je?!“ Hodím po něm zoufalý výraz a pokračuji: „Když mě počítač nefungoval, tak jsem ho vždycky dala na opravu.“ Zoufalý výraz mi oplatí.

Na jedné stránce se přítel ptal, který notebook, protože chce nový, splňuje tyto požadavky. Napsal tam nějakou změť písmen a číslic na spoustu řádků, ze kterých jsem rozuměla jen RAM (toto ale znám díky němu), displej, GB, grafika, harddisk, Wi-Fi a CD-rom. Chytla jsem se za čelo a povzdechla si, on později také, když jsem mu sdělovala mé požadavky. Aneb: „To já si počítač vybírám podle ceny, úhlopříčky obrazovky, váhy, a jak se mi líbí.“ Také jsem mu pro zajímavost poslala odkaz na e-shop, kde byl můj notebook s parametry, a zeptala se, jak je dobrý nebo špatný. Dozvěděla jsem se, že je výkonný asi jako cihla.

Po škole se přítel baví s mým spolužákem, a jeho kamarádem o počítačových hrách. Já jen stojím a poslouchám, nemám se čím do diskuze zapojit a ani u jedné hry nevím, o co v ní jde. Vím pouze to, že se mi líbí FarCry4 (krásná příroda, k tomu drogy a zbraně, základem děje je boj proti režimu), které jsem nadšeně sledovala, jak přítel hraje, když jsem byla u něj. Ještě Assassin's Creed Unity (viděla jsem rovněž u přítele), kde je nádherně zpracovaná stará Paříž. Nejsem ovšem schopná ani jednu z těch her hrát, protože zdaleka neovládám chození s WSAD. Doposud jsem hrála pouze na playstationu nebo Sims na počítači.
Ale navzájem pro sebe máme pochopení. Stejně jako já, když vypráví o počítačích, se asi cítí on, když mluvím o kaligrafických perech, gramáži papíru nebo postupu přípravy dezertu. Mně to pečení připadá stejně samozřejmé, jako jemu počítače a mobily. A jemu to připadá stejně komplikované, jako mně ty počítače. Já obdivuji, co umí s technologiemi a jak se orientuje, on moje schopnosti v kuchyni.

K. V KUCHYNI: ZÁVINY

Pamatujete si, jak dříve sýrové bulky byly celé pokryté sýrem místo trochy sýru nahoře? A pamatujete si také, jak v závinech nebyla nouze o náplň a všimli jste si, jak je v nich teď spousta těsta a trocha náplně? Po sýrových bulkách nijak extra netoužím, ale po závinech s pořádnou dávkou náplně ano. To je ten důvod, proč jsem se i já, líný člověk, dokopala k tomu pustit se do pečení domácích závinů (ano, dříve jsem již nějaké pekla, ovšem ty nebyly z kynutého těsta – vylepšení závinů, které se prodávají v supermarketech). Pokud i vy nejste spokojení s nabídkou supermarketů, pusťte se do pečení též, příprava není tak složitá, jak vypadá. A domácí je vždycky lepší.

TĚSTO NA ZÁVINY

Množství: 2 velké až 4 menší záviny

Příprava: 45 minut

Kynutí: 2 hodiny

Pečení: 25-30 minut

Ingredience:

20g droždí

500g hladké mouky + na vál

250ml mléka

2 lžíce krupicového cukru

120g másla

2 žloutky + 1 vejce na potření

špetka soli

kůra z 1/2 citronu

Příprava:

1. Promíchejte droždí, 2 lžíce mouky, 4 lžíce mléka a cukr. Na teplém místě nechte vzejít kvásek asi 15 minut. Mezitím rozpusťte máslo a nechte ho vychládat.
2. Ze zbylé mouky a mléka, másla, žloutků, špetky soli, citronové kůry a kvásku vypracujte hladké, nelepivé (nedrží se na stěnách mísy) těsto. Na teplém místě nechte kynout 2 hodiny. Mezitím si připravte náplně.
3. Troubu předehřejte na 180°C. Těsto rozdělte na 2-4 kousky, zpracujte je do kuličky a na pomoučněném vále z nich vyválejte placku. Potřete náplní, okraje po delší straně nechte nepotřené. Srolujte, dejte na plech a potřete rozšlehaným vejcem. Pečte 25-30 minut.

TVAROHOVÁ NÁPLŇ

Smíchejte 500g tučného tvarohu (ve vaničce), 4-5 lžic moučkového cukru, 1 sáček vanilkového cukru, 2 žloutky a 1 lžíci vanilkového pudinku (prášku).

(Na 2 velké záviny.)

MAKOVÁ NÁPLŇ

Do hrnce dejte 150g mletého máku, 250ml mléka, 1 lžíci krupicového cukru a 1 sáček vanilkového cukru. Přiveďte k varu, snižte na střední stupeň, a za stálého míchání vařte bez pokličky zhruba 5 minut do zhoustnutí. Nechte vychladnout. Ve větší misce promíchejte 2-3 lžíce povidel s 1-2 lžícemi rumu a přimíchejte k makové náplni.
(Na 2 menší záviny.)

NÁVRAT DO JIHLAVY

Připadalo mi to jako před týdnem, co jsem domů přijela se dvěma ikea taškami, svojí taškou, a kabelkou narvanou k prasknutí z intru. Všechno vyházela do pokoje a pak celé odpoledne věnovala úklidu a vyhazováním zbytečných věcí. No, a prázdniny uběhly ani nevím jak, a musela jsem zase balit na intr. (A přitom nechápat, jak jsem mohla mít tolik věcí, když teď mám kromě svojí jen jednu ikea tašku.)

Jsem ráda, že jsem zase se svými spolužáky (i s těmi z jiných tříd), ale nesnáším intr a pobyt tam mi nezbývá než přetrpět. Co se týče školy, oceňuji, že nám ubyly některé teoretické předměty. Zato jsou pro mne těžší ty praktické.

Ve výtvarné přípravě máme místo kresby malbu, a ještě o dvě hodiny více. Což je pro někoho jako já, kdo je rád, že nějak zvládl tu kresbu, malbu jenom patlá, výtvarnou přípravu bere jako „za trest“ a chce se živit prací na počítači (reklamy, loga atd.), hrozné. Technologie jsou zajímavé tím, že se učíme vyrábět barvy (akvarel, tempera atd.) a fixativy, ovšem problémem je, že ty barvy později používáme. Další malba, pro mne další děs (tím, jak jsem tvorbou „nadšená“ i tím, co vytvořím). A kdo je schopný si na test zapamatovat informace o dvaceti (možná i více) pigmentech, plus zápis o barvivech, pigmentech a plnivech? A učitelka na typografii je špatná, v porovnání s bývalým "mistrem typografie" přímo zoufalá.

Tolik ke škole, o intru ještě někdy napíšu (srovnání intrů v Jihlavě, byla jsem totiž na všech), teď si můžete přečíst o prvním týdnu ve výběru z mého „jihlavského deníku“.

PRVNÍ TÝDEN

pondělí 31. srpna

Jsem zdeptaná z toho, že jsem zase na intru, jsem na pokoji s prvačkami, tedy nikým, koho znám, ale tenhle večer si ještě užívám. Jak jsme se po dvou měsících sešli a jaká je dneska pohoda.

úterý 1. září

První den školy. Ale jen na jednu hodinu - třídnickou. Jdeme do školy z intru jako jedna velká skupina ještě s prváky, které tam máme dovést. Setkávám se teď skoro úplně (někdo chybí) se všemi. Potom jdeme se na kávu do Union baru a na limonádu a ledový čaj do Ignáce. Mezitím se tak různě poflakujeme po Jihlavě a u intru. Zase pohoda.

Tu zkazil večer - kvůli tomu, že se připojení k internetu musí složitě zařizovat, k němu nemám heslo.

středa 2. září

Druhý den školy. To bychom se už teoreticky měli učit podle rozvrhu. Našla se ale práce, a místo dopoledne a dvou hodin odpoledne část z nás lepí QR kódy do prospektů školy a část dává polepené prospekty do obálek, ty se pak posílají na základní školy. Já mám na starosti obálky, dívám se, kam se prospekty posílají a najdu mezi nimi i moji bývalou školu. Díky tomu, že místo výuky pracujeme, a práci máme rychle hotovou, končíme dřív.

Odpoledne jdu proto za panem „Velmizaměstnaným“, který zařizuje internet na intru, a jenž nehodlá ani vteřinu navíc přes dobu napsanou na dveřích trávit tím, aby nám k němu zařídil přihlašovací údaje (ačkoli, já, a i mnoho dalších, mám pocit, že moc jiných věcí na práci nemá). Jdu tam už počtvrté a jsem odhodlaná, že bez údajů k internetu neodejdu. Je tam fronta jako vždy, stojím za holkou, co říká, že ona je poslední, koho ještě vezme. Vystojím si frontu, a když ona vchází, říká mi pan Velimzaměstnaný, ať jdu, nikoho už nepřijme.

Přesto čekám přede dveřmi, a jakmile „poslední“ odchází, zaklepu na dveře a vejdu. „Nemohl byste prosím vzít ještě mě jako poslední, a zařídit internet i mně? Jsem tu už počtvrté a končíme pozdě školu tak, že sem zajít nestíhám.“ Trvá na tom, že on už ale skončil. „Prosím, já opravdu jindy nestíhám.“ Říkám nešťastným tónem. Stále to na něj nepůsobí. Tak přidám. „Prosím, jeden člověk navíc. Víte, já totiž právě pracuji na jedné reklamě, kterou potřebuji odevzdat do pátku, a potřebuju k ní internet.“ Pokračuji v nešťastném tónu a zalžu (ano, na reklamě jsem pracovala, ovšem koncem prázdnin), doufám, že tím ho snad přemluvím. On, rovněž nešťastně a navíc otráveně, opakuje, že už měl ale dávno končit. Popojdu ke dveřím, jakože odcházím, jsem však odhodlaná, smutně tam stojím a téměř zoufale říkám: „Prosím, já ten internet opravdu potřebuju a jinak nestíhám.“ „Hlavně se mi tu nerozbrečte.“ A pak dodá: „Tak pojďte.“  No, pěkné divadýlko jsem mu tam zahrála. Moje emoce se měnily od totální nasranosti (ve frontě), přes hrané neštěstí, po vítězný pocit, když jsem odcházela.

Po vycházkách sedím na intru na schodech (se Z.) a projde kolem nás vychovatelka. Ptá se Z: „Jak že ti to říkají?“ „Jezus.“ „Tak já ti budu říkat Ježíšku.“ Ježíšek nahodí výraz „panebože“ a já se po jejím odchodu zasměji.

čtvrtek 3. září

Večer jsem začala nadávat, jak mě intr sere a měla depku. Připadám si na intru jak ve vězení, koncentráku nebo aspoň vojně, spíš, než jako na „domově“, kterak se nazývají. Tisíc pravidel a zákazů, možnost chodit ven jen někdy a být se Zdenkem jen do určité doby. Ta všechna pravidla se musí dodržovat, jinak žádné vycházky a to je už úplně k nevydržení. Ty jediné (pokud nepočítám, že jsme po škole někam zašli) mi vždycky na intru pomáhaly vydržet.

Po mém stěžování Z. vyprávěl o prváku tady, zezačátku docela dost hnus, nesnášel pravidla a bojoval proti nim jako já teď (pak se naučil tolik to neřešit, „zvyknul“ si), a jediným opravdovým uklidněním pro něj byl spánek.

Skončili jsme u toho, jak je hnusná celá společnost a svět. Že se vyplatí podlízání, upřímnost skoro nikdo neocení, svobodu mnoho lidí porušuje a „boj“ za lepší život je marný. Když se k tomu přidá byt, že to je prostě beznadějný, stejně s tím, že bych mohla být na pokoji s někým ze druháku (být s někým, koho znám, by mi taky myslím pomohlo), tak to je na mě moc.