Připadalo mi to jako před týdnem, co jsem domů přijela se dvěma ikea taškami, svojí taškou, a kabelkou narvanou k prasknutí z intru. Všechno vyházela do pokoje a pak celé odpoledne věnovala úklidu a vyhazováním zbytečných věcí. No, a prázdniny uběhly ani nevím jak, a musela jsem zase balit na intr. (A přitom nechápat, jak jsem mohla mít tolik věcí, když teď mám kromě svojí jen jednu ikea tašku.)
Jsem ráda, že jsem zase se svými spolužáky (i s těmi
z jiných tříd), ale nesnáším intr a pobyt tam mi nezbývá než přetrpět. Co
se týče školy, oceňuji, že nám ubyly některé teoretické předměty. Zato jsou pro
mne těžší ty praktické.
Ve výtvarné přípravě máme místo kresby malbu, a ještě o
dvě hodiny více. Což je pro někoho jako já, kdo je rád, že nějak zvládl tu
kresbu, malbu jenom patlá, výtvarnou přípravu bere jako „za trest“ a chce se
živit prací na počítači (reklamy, loga atd.), hrozné. Technologie jsou zajímavé
tím, že se učíme vyrábět barvy (akvarel, tempera atd.) a fixativy, ovšem
problémem je, že ty barvy později používáme. Další malba, pro mne další děs
(tím, jak jsem tvorbou „nadšená“ i tím, co vytvořím). A kdo je schopný si na
test zapamatovat informace o dvaceti (možná i více) pigmentech, plus zápis o
barvivech, pigmentech a plnivech? A učitelka na typografii je špatná, v porovnání s bývalým "mistrem typografie" přímo zoufalá.
Tolik ke škole, o intru ještě někdy napíšu (srovnání
intrů v Jihlavě, byla jsem totiž na všech), teď si můžete přečíst o prvním
týdnu ve výběru z mého „jihlavského deníku“.
PRVNÍ TÝDEN
pondělí 31. srpna
Jsem zdeptaná z toho, že jsem zase na intru, jsem na
pokoji s prvačkami, tedy nikým, koho znám, ale tenhle večer si ještě užívám.
Jak jsme se po dvou měsících sešli a jaká je dneska pohoda.
úterý 1. září
První den školy. Ale jen na jednu hodinu - třídnickou.
Jdeme do školy z intru jako jedna velká skupina ještě s prváky, které tam máme
dovést. Setkávám se teď skoro úplně (někdo chybí) se všemi. Potom jdeme se na kávu do Union baru a na limonádu a ledový čaj do Ignáce. Mezitím se
tak různě poflakujeme po Jihlavě a u intru. Zase pohoda.
Tu zkazil večer - kvůli tomu, že se připojení k internetu musí složitě zařizovat, k němu nemám heslo.
středa 2. září
Druhý den školy. To bychom se už teoreticky měli učit
podle rozvrhu. Našla se ale práce, a místo dopoledne a dvou hodin odpoledne
část z nás lepí QR kódy do prospektů školy a část dává polepené prospekty do
obálek, ty se pak posílají na základní školy. Já mám na starosti obálky, dívám
se, kam se prospekty posílají a najdu mezi nimi i moji bývalou školu. Díky
tomu, že místo výuky pracujeme, a práci máme rychle hotovou, končíme dřív.
Odpoledne jdu proto za panem „Velmizaměstnaným“, který
zařizuje internet na intru, a jenž nehodlá ani vteřinu navíc přes dobu napsanou
na dveřích trávit tím, aby nám k němu zařídil přihlašovací údaje (ačkoli, já, a
i mnoho dalších, mám pocit, že moc jiných věcí na práci nemá). Jdu tam už
počtvrté a jsem odhodlaná, že bez údajů k internetu neodejdu. Je tam fronta
jako vždy, stojím za holkou, co říká, že ona je poslední, koho ještě vezme.
Vystojím si frontu, a když ona vchází, říká mi pan Velimzaměstnaný, ať jdu,
nikoho už nepřijme.
Přesto čekám přede dveřmi, a jakmile „poslední“ odchází,
zaklepu na dveře a vejdu. „Nemohl byste prosím vzít ještě mě jako poslední, a
zařídit internet i mně? Jsem tu už počtvrté a končíme pozdě školu tak, že sem
zajít nestíhám.“ Trvá na tom, že on už ale skončil. „Prosím, já opravdu jindy
nestíhám.“ Říkám nešťastným tónem. Stále to na něj nepůsobí. Tak přidám.
„Prosím, jeden člověk navíc. Víte, já totiž právě pracuji na jedné reklamě,
kterou potřebuji odevzdat do pátku, a potřebuju k ní internet.“ Pokračuji v
nešťastném tónu a zalžu (ano, na reklamě jsem pracovala, ovšem koncem
prázdnin), doufám, že tím ho snad přemluvím. On, rovněž nešťastně a navíc
otráveně, opakuje, že už měl ale dávno končit. Popojdu ke dveřím, jakože
odcházím, jsem však odhodlaná, smutně tam stojím a téměř zoufale říkám:
„Prosím, já ten internet opravdu potřebuju a jinak nestíhám.“ „Hlavně se mi tu
nerozbrečte.“ A pak dodá: „Tak pojďte.“
No, pěkné divadýlko jsem mu tam zahrála. Moje emoce se měnily od totální
nasranosti (ve frontě), přes hrané neštěstí, po vítězný pocit, když jsem
odcházela.
Po vycházkách sedím na intru na schodech (se Z.) a projde kolem
nás vychovatelka. Ptá se Z: „Jak že ti to říkají?“ „Jezus.“ „Tak já ti
budu říkat Ježíšku.“ Ježíšek nahodí výraz „panebože“ a já se po jejím odchodu
zasměji.
čtvrtek 3. září
Večer jsem začala
nadávat, jak mě intr sere a měla depku. Připadám si na
intru jak ve vězení, koncentráku nebo aspoň vojně, spíš, než jako na „domově“,
kterak se nazývají. Tisíc pravidel a zákazů, možnost chodit ven jen někdy a být
se Zdenkem jen do určité doby. Ta všechna pravidla se musí dodržovat, jinak
žádné vycházky a to je už úplně k nevydržení. Ty jediné (pokud nepočítám, že
jsme po škole někam zašli) mi vždycky na intru pomáhaly vydržet.
Po mém stěžování Z. vyprávěl o prváku tady, zezačátku
docela dost hnus, nesnášel pravidla a bojoval proti nim jako já teď (pak se
naučil tolik to neřešit, „zvyknul“ si), a jediným opravdovým uklidněním pro něj
byl spánek.
Skončili jsme u toho, jak je hnusná celá společnost a
svět. Že se vyplatí podlízání, upřímnost skoro nikdo neocení, svobodu mnoho
lidí porušuje a „boj“ za lepší život je marný. Když se k tomu přidá byt, že to
je prostě beznadějný, stejně s tím, že bych mohla být
na pokoji s někým ze druháku (být s někým, koho znám, by mi taky myslím
pomohlo), tak to je na mě moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat