Dříve jsem nad „láska prochází žaludkem“ jen obracela oči
a říkala, jaká je to blbost. Že kdyby to byla pravda, máme rádi jen jídlo a
lidi ne. Ovšem jak se nad tím zamýšlím teď, říkám si, že něco pravdy na tom
bude. Při prohlížení starších čísel časopisů o vaření vzpomínám, kdy jsem co
k jaké příležitosti uvařila a upekla. Různé hezké vzpomínky mám spojené
s jídlem (nejen s tím, co jsem připravila já).
Třeba… Když jsem, dalo by se říct bezproblémově,
vycházela se sestrou a jejím přítelem Martinem, od května do srpna několikrát grilovali.
Podle prvního grilování jsem poznala, že přichází léto. Sedli jsme si venku,
bavili se, povídali si, sešli se nad dobrým jídlem. Obvykle byla nějaká ryba a
klobásy, ale já vždycky chtěla, aby mi i ogrilovali kukuřici, tu jsem měla
nejradši. Po okusování klásku jsem měla slupky všude v zubech, ale
pochutnala jsem si. K tomu nějaké pití, pivo, pro mě trocha Frisca, a bylo
mi fajn. Naše domácí meruňky, které dozrávají pozdě, mi léto zase ukončují.
Před asi pěti lety (a víc) jsme si se sestrou a Martinem
dělali filmové večery. Lehli jsme do postele, pustili film a udělali popcorn.
Nebo „královskou večeři“ aneb talíř se šunkou, různými uzeninami a sýry plus
chleba nebo rohlík. Já nejvíc milovala rohlík s nivou. Ukousnout, dát na
něj kousek a znovu. Spojení jídla s filmem, skvělá kombinace.
Z raného dětství si pamatuji, jak jsme s mámou
chodily na náměstí a pak kousek dolů, co pekárny, kde jsem vždy chtěla šáteček
z listového těsta s pudinkovou náplní. I teď si ho někdy
z nostalgie dám. Nebo když jsme chodily do cukrárny „U Myšáka“. Na
zmrzlinu. Citronovou nebo šíleně barevnou.
Že píši o té Chrudimi… Na narozeniny jsme objednávali
dorty z cukrárny „U Smetánků“, já mívala dort z piškotu uprostřed
rozkrojeného a promazaného lehkým krémem, navrchu bylo ovoce zalité červeným
želé. Slavnostní večeři jsme mívali v restauraci „Neuperův dvůr“, otec se
sestrou a Martinem si dávali zvěřinu, pečenou kachnu, jednou i humra (který tam
byl v akváriu a já se ho z poloviny bála a z poloviny si říkala,
ať ho chudáka nezabíjejí), já měla ráda krokety. Někdy tam hrál cimbál, který
se mě líbil, ostatní ho však nesnášeli.
Jako idylka podzimu se mi vybaví den, kdy jsem
s mamkou, a naším psem Morisem šli na procházku do lesa, kde bylo krásně
zbarvené listí, ale také zima, tak jsme s mamkou promrzly. Po příchodu
domů mamka zatopila v kamnech, uvařily jsme si čaj a já poprvé pekla
perníčky. Byly „z pytlíku“ od Dr. Oetkera, pekla jsem je za máminy pomoci, ale
měla jsem radost, že jsem něco upekla. Hezky strávený den s mámou (tu ve své
idylce v průběhu času zaměňuji za jiné lidi, které mám ráda) a něco
dobrého.
O několik let později jsem pekla na
podzim kynuté koláčky. Trouba vyhřála dům, těsto provonělo obývák, bylo nás
doma hodně (já, máma, sestra a Martin) a pochutnali jsme si.
Zase po nějaké době jsem začala péct
víc, a později i vymýšlet vlastní recepty. Mámě jsem jako překvapení, když
přišla unavená z práce, upekla bábovku. Ta je vůbec takový oblíbený
recept. Peču ji, když jsem nemocná. Vyléčí mě a chutná výborně. Když se sejde víc
lidí a chceme nějakou sladkou buchtu. Nebo jen tak pro radost.
Poté, co skončila cukrárna „U
Smetánků“, začala jsem péct narozeninové dorty podle vlastních receptů. Některé
jsem dělala i do noci, aby byly ráno hotové a udělala jsem svým blízkým radost.
Dala si práci i s dortem, u kterého jsem nesnášela želé navrchu, co během
přípravy teklo všude, protože ostatní ten dort chtěli.
Oslavami narozenin to nekončí, jsou tu
ještě Velikonoce a Vánoce. Pekla jsem spousty beránků, mazanců a vánoček. Čtyři
nebo pět víkendů před Vánoci trávila pečením cukroví. Co nejvíc druhů. Dobrou
sváteční atmosféru jsem podporovala jídlem.
Velíkovou, vesnici kousek od Zlína,
kam jezdím za příbuznými, mám doslova spojenou s jídlem. Mámu pečení a
vaření nebaví, ale tetu ano, a s ní jsem pekla nebo vařila. Později i
připravovala něco sama. Třeba bublaninu, což je pro mě typicky letní jídlo nebo
předvedla svůj recept na čokoládové cupcaky s jahodami. Minulý rok zabrala
ve vlaku dvě sedačky, protože jsem jim vezla koláče a pak tam ještě pekla
kynuté koláčky. A s radostí sledovala, jak všechno rychle mizí.
Hodně často, skoro každý večer, na
Velíkové grilují. Skvělá součást léta. Sejde se hodně lidí, dají si výborné
maso, někdy i burgery, co mě přímo nadchly, vypijí trochu alka i nealka, slunce
svítí, hosté se baví.
Tímto vám chci říci, že jídlo podle mě
není jen způsob, jak zahnat hlad. A nemělo by být pouze na zahnání hladu. U
plného stolu se lidé scházejí, baví, ovlivnění dobrým pocitem z jídla,
jsou na ostatní milejší. Dobré jídlo je zážitek, když si ho umíte vychutnat.
Vaření a pečení je relax, když se sní s několika pochvalami, i zvedá
sebevědomí.
Jestliže vaříme nebo pečeme, ne
z donucení, „aby bylo co jíst“, ale pro někoho (a nejvíce to platí u
složitých jídel), můžeme mu tím i dokázat, jak ho máme rádi. Třeba jak jsem
mámě upekla tu bábovku, když přišla z práce. Nebo různé narozeninové
dorty. Anebo teď, když jsem dělala lasagne, protože je Zdenek chtěl, i když mi
máma říkala, že je to komplikované a příprava trvá tři hodiny (ačkoli já je
zvládla za dvě). A dělala ten dort, co nesnáším kvůli želé tekoucímu všude
kolem dortu, co na tom ovoci prostě držet nebude a ne a ne, protože jsem mu
chtěla udělat ten nejlepší dort, co umím.
Tak pečte a vařte pro ty, co máte
rádi. Navařte a sedněte si ke stolu s nimi. Klidně i s nějakým
alkoholem. To také lidi sbližuje a podporuje to zábavu. A vychutnávejte si to
jídlo. I alkohol.
P.S. Pokud chcete u ženy otestovat,
jak vás má ráda, dejte jí za úkol připravit nějaké jídlo.
P.P.S. Jestli chcete otestovat sebe,
pusťte se do vaření svíčkové. Ta je pro mě stále v kategorii „výzvy“ a
„moc komplikované, s tím se nehodlám dělat“.
P.P.P.S. U té svíčkové jsem si říkala,
že ji nikdy nebudu dělat. Ale kvůli příteli bych tu „výzvu“ i zkusila. A tak
jsem vlastně došla k tomu, jak otestovat ženu. Jen tak pro někoho bych ji
nevařila.
Žádné komentáře:
Okomentovat