MŮJ ŽIVOT A NÁZORY: VE SVĚTĚ TECHNOLOGIÍ

Ohledně technologií jsem úplný blbec. Mé schopnosti na počítači jsou zapnout ho a vypnout, upravovat složky nebo soubory, něco někam přetáhnout, otevřít si prohlížeč nebo program a pracovat v něm, stáhnout film nebo skladbu, případně i stáhnout program, ale to jenom nějaký, který je zdarma, u cracku netuším, jaký soubor kam přetáhnout. U mobilu jsem ráda, že mám jednoduchý systém, ve kterém jsem se zorientovala, kde co najdu. Co se týče nových výrobků, vím o nich, pouze pokud jsou zmíněné v nějakém článku, na kterém náhodou narazím, nebo o nich všichni mluví, například nový iPhone.

A chodím s někým, kdo si jen tak nainstaluje nový systém, protože starý už ho nebaví, nebo nový lépe vypadá, případně si nainstaluje zase jiný, protože kvůli tomu předchozímu systému mu přestal fungovat mobil. Dokáže sestavit počítač a zná každou součástku. Mluví o nových modelech mobilů a herních konzolí, s naprostou samozřejmostí, bez předpokladu, že se najde takový tupec jako já, kdo o nich neví. Pokud se dostanete do podobné situace, stane se vám například toto…

Přítel je nadšený z nové grafiky do počítače. Říká, jaký je to rozdíl. Já si pouze všímám toho, že ta stará „krabička s větráky“ vypadala hnusně a ta nová je hezká. Když vypráví o jiných, nových součástkách, fascinuje mne na nich jenom to, že ty desky vypadají jako malá městečka.

Jedu s přítelem autobusem a říkám:  „On už vyšel playstation čtyři a windows desítky?“ „No, ten playstation vyšel už dávno, windows jsou nový.“ Odpovídá. Já jsem totiž vždycky hrála na svém playstationu dvě, věděla jsem, že už je i PS tři, to však jen proto, že ho měl kamarád, se kterým jsem se bavila naposledy asi v deseti letech, a neměla jsem potřebu sledovat nové playstationy. A windows? Bez něj bych se o nich dozvěděla, až bych viděla v plakátu elektra u notebooku napsáno „s windows 10“ nebo zahlédla nějakou reklamu.

Jsem u přítele doma, užaslá tím, že umí sestavit počítač. „To je jednoduchý, je to jak stavebnice, prostě lego, to bys taky zvládla.“ Nezvládla. Místo jednoduché stavebnice vidím změť desek, kabelů a větráčků, s mnoha možnostmi kam ty kabely zapojit, v mém případě špatně zapojit.

Když mi přítel něco pomohl odinstalovat, zjistil, že mám v notebooku mnoho nainstalovaných a zbytečně spuštěných nepotřebných programů. Pak jsme na to zapomněli a cestou do školy se ho ptám, jestli mi je někdy odinstaluje. Následuje tento rozhovor.

„Tak to si můžeš odinstalovat sama, ne?“ Říká naprosto samozřejmě.

„Myslíš, si, že já vím, co odinstalovat?“

„Tak to poznáš ne?“ Reaguje stejným tónem, jako předtím.

„Ne, já to fakt nepoznám, nevím, co je potřebný a co ne.“

„No, tak něco zkus odinstalovat, a uvidíš, jestli ten počítač půjde.“

„A co když nepůjde?“ Živě si představím, jak by mé pokusy dopadly.

„No tak si přes příkazový řádek napíšeš, co chceš znova nainstalovat.“ Podívám se na něj, jakože copak mě neposlouchal, když jsem říkala, jak jsem ohledně počítačů neschopná.

„Myslíš, že já jsem schopná něco nainstalovat přes příkazový řádek?“

„To je jednoduchý… Napíšeš tam data, C, a umístění toho souboru, který potřebuješ nainstalovat.“ Odpovídá, jakoby to byla zcela normální věc.

„Ty si vážně myslíš, že já vím, kde který soubor je?!“ Hodím po něm zoufalý výraz a pokračuji: „Když mě počítač nefungoval, tak jsem ho vždycky dala na opravu.“ Zoufalý výraz mi oplatí.

Na jedné stránce se přítel ptal, který notebook, protože chce nový, splňuje tyto požadavky. Napsal tam nějakou změť písmen a číslic na spoustu řádků, ze kterých jsem rozuměla jen RAM (toto ale znám díky němu), displej, GB, grafika, harddisk, Wi-Fi a CD-rom. Chytla jsem se za čelo a povzdechla si, on později také, když jsem mu sdělovala mé požadavky. Aneb: „To já si počítač vybírám podle ceny, úhlopříčky obrazovky, váhy, a jak se mi líbí.“ Také jsem mu pro zajímavost poslala odkaz na e-shop, kde byl můj notebook s parametry, a zeptala se, jak je dobrý nebo špatný. Dozvěděla jsem se, že je výkonný asi jako cihla.

Po škole se přítel baví s mým spolužákem, a jeho kamarádem o počítačových hrách. Já jen stojím a poslouchám, nemám se čím do diskuze zapojit a ani u jedné hry nevím, o co v ní jde. Vím pouze to, že se mi líbí FarCry4 (krásná příroda, k tomu drogy a zbraně, základem děje je boj proti režimu), které jsem nadšeně sledovala, jak přítel hraje, když jsem byla u něj. Ještě Assassin's Creed Unity (viděla jsem rovněž u přítele), kde je nádherně zpracovaná stará Paříž. Nejsem ovšem schopná ani jednu z těch her hrát, protože zdaleka neovládám chození s WSAD. Doposud jsem hrála pouze na playstationu nebo Sims na počítači.
Ale navzájem pro sebe máme pochopení. Stejně jako já, když vypráví o počítačích, se asi cítí on, když mluvím o kaligrafických perech, gramáži papíru nebo postupu přípravy dezertu. Mně to pečení připadá stejně samozřejmé, jako jemu počítače a mobily. A jemu to připadá stejně komplikované, jako mně ty počítače. Já obdivuji, co umí s technologiemi a jak se orientuje, on moje schopnosti v kuchyni.