První den
Posledního srpna, poslední prázdninový den, jsem si
sbalila a odjela studovat do Jihlavy. Zamáčkla jsem slzy, když jsme projeli
kolem mostu ve Slatiňanech, po kterém jsem ještě předešlý den běžela svou
obvyklou trasu, a rozhodla se nechat Chrudim daleko za sebou.
Byl to nový začátek, ale zároveň krok do neznáma, kterého
jsem se bála. "Jací budou spolužáci? Co když tam budu úplně sama? Budu
zvládat intr? Budu dost dobrá na tuhle školu, nebudu tam nejhorší?" Cestovat
se mnou asi muselo být hrozné. Pořád jsem mamce říkala, čeho všeho se bojím, a
ona mě musela utěšovat, že "to bude dobrý, když narazíš na dobré
spolužáky, a tady by mohly ty děcka být v pohodě".
Program začínal na hlavní budově školy ve dvanáct hodin,
kdy se rodiče se studenty nahrnuli na chodby, že se téměř nedalo projít, a
tlačili se všemi směry, aby viděli práce ostatních a našli ty svoje na
skleněných panelech rozmístěných po celé škole. My s mamkou a pár dalších
se navíc snažilo protlačit k hospodářce, která vydávala složku
s čipem, kartičkou studenta, potvrzením o studiu a přihlašovacími údaji
k elektronické žákovské.
Pak se dav na nějakou dobu zastavil a poslouchal úvodní
proslov ředitele o výhodách této školy a podrobně popsaných investicích za
poslední rok. Na konci projevu nám sdělil, že nyní máme jít do své třídy, kde
na nás čeká třídní učitel s úvodními informacemi. A na lavici najdeme "pár
školních pomůcek do začátku, tři řízky, čerstvě usmažené, ještě možná teplé, a
růžička pro rodiče jako poděkování za to, jak vás hezky vychovali". Na
chodbách a schodech tedy opět vznikla tlačenice, znásobená zmatkem, kdy se
všichni ne moc úspěšně snažili najít "svoji třídu".
Ve třídě se ještě objevil problém najít "svoji
lavici". Spousta spolužáků (včetně mě) si prostě sedla na nějaké volné
místo. Chvíli jsme čekali a přitom se rozhlíželi, a až pak jsme si všimli
jmenovek na každé lavici. Vytvořil se tím na chvíli další zmatek při hledání
lavic.
Jakmile jsme byli posazení na správném místě, třídní
učitelka se nám představila, řekla pár informací k plenéru a absenci
(nesmí být vyšší než pětadvacet procent, jak nám poté v úvodních hodinách
všichni učitelé opakovali). Potom, co jsme třídní učitelce napsali kontakty na
sebe a naše rodiče, měli jsme půlhodinku volna. Následně jsme se naskládali do
autobusu, a jeli na prohlídku plenérové chaty.
Z chaty jsme přijeli asi o půl čtvrté. Chtěly jsme
se s mamkou ještě projít městem, když v tom se spustil hustý prudký
déšť. Pršelo, pršelo, a pršelo, a ani deštník nepomáhal. "Jak ten ředitel
říkal, že je dneska krásné počasí, tak to asi zakřikl." Poznamenala jsem,
když jsme chvíli stály ve výklenku u dveří jednoho domu, doufaje, že ten déšť
přejde (a pak jsem usoudila, že jsme stejně už totálně mokré, a rozběhly jsme
se k autu).
Tak jsem se jela ubytovat na intr. Pršelo stále stejně.
Před budovou domova mládeže se vytvořila pořádná kaluž, do které jsem ve snaze
nenamočit kufr zabořila nohu, a promočila si baleríny už úplně. Do vstupní haly
jsme tedy přišly s "uf, tak konečně jsme v teple a pod střechou".
Přišly však další komplikace. Pán, u kterého jsem se hlásila, nám oznámil, že
nemám zaplacené ubytování, a musíme teď zaplatit dva tisíce dvě stě (na tento
měsíc a ten následující). Naštěstí, když už jsme byly s mamkou hodně nervózní,
paní u jiného stolku naši platbu našla a vyjely jsme výtahem za další paní,
naší vychovatelkou, kde jsme vyřizovaly další papíry (tenhle internát asi
miluje papírování, od příjezdu tam jsem jich podepisovala devět a vyplňovala
rozvrh a dotazník).
Do pokoje jsem vstupovala s obavami, kdo tam bude. A
byla jsem šťastná, když holka, co už si na pokoji vybalovala, vypadala sympaticky. Mamka byla na pokoji se mnou, a nabídla se mi, že mi povleče
postel. Při tom jsme zjistily, že pokoj je sice prostorný, nově zařízený a
prostě hezký, ale povlečení je v mizerném stavu. Skládalo se
z prostěradla od krve, na které se mamce od vychovatelky dostalo odpovědi
"tak mi to připomeňte večer na schůzi" ("a možná dostanete
čisté, možná ne" – jak jsme si dokázaly domyslet), povlečení s modrou
šmouhou od barvy a tvrdé kousavé deky. Místo aviváže také zřejmě používali
dezinfekci.
Z intru jsme proto mířily do nákupního centra City
koupit prostěradlo (povlak na peřinu a polštář jsem nějak přežila a později si
dovezla z domu), a až potom na večeři do pizzerie. Tam jsem, ten den
podruhé, zatlačovala slzy u latté po pizze, co mi naznačovalo, že večeře už
končí, za chvíli tu zůstanu a budu muset vydržet do pátku. Opravdová krize pak
nastala při loučení na schodech na domově mládeže, a ulevilo se mi, až když
jsme se začaly bavit se spolubydlící.
Příšerná vychovatelka na intru a zmatky ve škole
Se spolubydlící jsem si rozumněla, a měla celkem dobrou náladu, ta mi vydržela do pondělích čtyř hodin, kdy jsme měly schůzku
s vychovatelkou. Hodinu na nás valila všemožná pravidla a povinnosti, něco
k "řádu domova mládeže" a naprosto nebyla schopná přijmout, že
se na pravidlech někomu něco nelíbí. Chtěla, abychom si peřiny a polštář,
dávaly do úložného prostoru, který vznikne, když zvedneme matraci (prý si nikdo
nestele, i když celý náš pokoj měl ustláno), a Ivě se tam vlastní povlečení moc
dávat nechtělo.
"Opravdu si to tam musíme dávat, nestačí, když si
ustelu? Tam pod postelí je to hrozně zaprášené..." Reakce vychovatelky
byla: "No, tak si to vytřeš hadříkem, a budeš si ty peřiny hezky dávat pod
postel." Mně se na tom nelíbilo ani to, jak bude pokoj bez peřin neútulný
a jaká bude otrava zvedat neustále matraci. Tak jsem se přidala. "A proč
to tak musí být, já nějak nechápu, jaký to má smysl…" Dozvěděla jsem se,
že problém je v tom, že všichni na postel sedají v džínech (i když
jsme se všechny z našeho pokoje převlékly).
Se spolubydlící jsem pak s vychovatelkou trochu
diskutovala v naději, že ji nějak ukecáme. Jsme toho názoru, že je to náš
problém, když budeme spát ve špinavém, a že když steleme, nevíme, proč musíme
uklízet peřiny, kvůli pár výjimkám, co nestelou. Dostalo se nám odpovědi, že
děvčata z grafické školy můžou zašpinit povlečení, když si dávají na postel
výkresy. Tak to by stačilo dát povlečení pryč, až když si budu dávat na postel
výkresy ne? Stejně je moje povlečení už špinavé. (Což už jsem
ale neříkala, vzdala jsem to, protože tuhle vychovatelku nejde ukecat.) Dále
nám řekla, že si ještě na prostěradlo máme dávat tu tvrdou kousavou deku, což
jsme ale vyřešily vlastním prostěradlem.
No, tak nás teda vytočila. S tím, že si nechceme
dávat peřiny pod matraci, měla větší problém, než s tím, že někdo kouří.
Jako "skvělý" bonus jsme dozvěděli, že jídlo se
musí volit na dva týdny dopředu, vždy do čtvrtka, takže tento a příští týden
(kdy jsme naštěstí jeli na plenér), máme samé "jedničky", ať se nám to líbí, nebo
ne. A jak nás vychovatelka zahlcovala zákazy, tak nám i zapomněla dát
přihlašovací údaje, abychom si mohly obědy volit na internetu, ne jenom přes terminál,
u něhož jsem systém volení jídla moc nepochopila. Alespoň Na Stoupy už jsem
heslo měla.
Mému vztahu k vychovatelce také nepomohlo, když jsem
si další den chtěla jít do kuchyňky pro jogurt k snídani, a bylo zamčeno.
Přitom na schůzi tak důrazně říkala, jak je kuchyňka odemčená již od pěti!
Později jsem se dozvěděla, že měl službu nový vychovatel, tak jsem se uklidnila
a odpustila jí.
I v úterý mi náladu zkazila vychovatelka, když nám vynadala, "jak to, že jste ze
školy nepřišly rovnou na domov mládeže, vždycky musíte chodit na domov mládeže,
nahlásit se, vzít si vycházkovku, a až pak můžete někam jít". "Tak
jsme to nevěděly, no. Jsme tu nové. Sakra, nemusí nám to hned říkat nepříjemným
tónem." Řekla jsem si, a rozčilila se podruhé. Rozčilení mi vynahradilo
to, že nám konečně dala hesla pro objednávání jídla na internetu a k mému velkému
potěšení mi sdělila, že jsme (my – holky), měly vzorně uklizeno, a kluci mají
"zápis" kvůli nepořádku – a to nám v pondělí vykládala, jak
kluci vzorně uklízejí a holky jsou bordelářky!
Ve středu již byla kuchyňka odemčená a během dne se mi
naskytly jiné starosti, než vychovatelka. Vyučování začínalo nultou hodinou,
což znamenalo jít do školy na sedm deset a pro mě vstávat v pět dvacet.
No, bylo to drsné. Z mé ospalosti mne následně dokonale probral bezdomovec,
který na mne a spolužačky křičel na ulici, ťukal na okénko ateliéru a mluvil
nesrozumitelně jako neandrtálec. Později jsem se dozvěděla, že je to místní
naprosto neškodný blázen. Moc mě to však neuklidnilo, zrovna neškodně
nevypadal.
Ale od přemýšlení nad místním bláznem mne zase odvedly
zmatky v rozvrhu. Ve třídě má čtrnáct lidí zaměření Grafický design a sedm
zaměření Klasická umělecká tvorba. Na umělecké předměty jsme rozděleni na dvě
skupiny. V pondělí nám třídní nadiktovala správný rozvrh, ovšem říkala, že
máme sledovat elektronickou žákovskou (kde máme rozvrh a známky, papírovou
žákovskou nemáme), protože během prvních týdnů se někdy rozvrh mění a na
internetu najdeme ten aktuální. A na internetu se zrovna vyskytla chyba.
"Grafici" měli rozvrh "klasiků" a naopak. Nikdo, ani
učitelé, pořádně nevěděli, kdo má jakou hodinu. Dopoledne jsme proto byli
spojení a na chybu na internetu se přišlo až odpoledne. .
Kromě problémů s vychovatelkou ale první týden nebyl zas tak hrozný, a i celkem rychle utekl.
Jídlo
Velké zklamání byly snídaně. Pod pojmem "švédské
stoly", kterým je na domově mládeže nazývali, jsem si představovala hodně
velký výběr. Ve skutečnosti toho zas až tolik není. Pokud chcete sladkou
snídani, můžete si dát čokoládové kuličky s mlékem anebo hodně sladkým
bílým jogurtem. Jogurt si ještě můžete ochutit marmeládou, tím ho ještě
přisladit, a udělat z něj cukrovatou hmotu. Někdy je také místo jogurtu
ochucený tvaroh. Jestli chcete slanou snídani, rozhodnete se, jestli chcete
chleba nebo rohlík a jestli si ho namažete ramou, máslem či pomazánkou.
V nabídce je také zelenina, které je tak málo, že je vám blbé naložit si
jí tolik, kolik byste doopravdy chtěli. Zelenina a ovoce mi na snídaních
opravdu chybí. A hodně mi chybí i obyčejný neslazený bílý jogurt.
První týden jsem proto snídaně pořešila nepřeslazenými
jogurty Jogobella, potom jsem jedla instantní kaše se sušeným ovocem ochucené
skořicí a teď mám v plánu napéct si müsli a kupovat si k němu
neslazený jogurt.
Obědy jsou ale naopak milým překvapením. Každý den vaří
tři jídla, ze kterých si opravdu vybere každý. Pokaždé také mají polévku a
často i zeleninový salát. A kvalita je úplně jiná, než v jídelně na
základce! Jídla jsou celkem dobře připravená a nejsou ani přesolená. Párkrát
sice připraví UHO nebo olejomáslo na polití, kterým jídlo dokáží trochu zkazit,
ale stačí říct "nepolévat prosím", a relativně si pochutnáte.
Večeře už nejsou tak bezproblémové. Na internátě Karolíny
Světlé si můžete vybrat, jestli chcete druhé (!) teplé jídlo nebo něco
sladkého. Já jsem vždy volila to teplé slané, které navíc většinou nebylo
zdaleka tak dobré, jako obědy (ty si dávám v jídelně Na Stoupách kousek od
školy, odkud se i vozí na Karolínu). A je jich taková porce, že to normální
holka (i celkem dost kluků) není schopná sníst, ani kdyby se snažila sebevíc.
Což mne překvapuje, vzhledem k tomu, že nám vychovatelka tolik kladla na
srdce, abychom u snídaně neplýtvali jídlem, a radši si šli přidat, než kousíček
másla vyhodili.
Žádné komentáře:
Okomentovat