Myslela jsem, že po plenéru, kdy jsem pořád kreslila a
mrzla, se mi bude na intr odjíždět lépe. Jenže ono ne. V neděli jsem se
musela strašně přemáhat, abych nasedla do autobusu. Jak jsme vyrazili, začali
v rádiu hrát písničky, co jsem poslouchala první týden v pátek před
odjezdem. Bylo hotovo. Nejradši bych v tu chvíli vyskočila z autobusu
a utíkala domů. Vzala jsem tedy sešit, a začala se učit dějiny výtvarné
kultury, abych nějak zabavila mozek a nerozbrečela se. Po příjezdu mne také
zaměstnal "úprk na intr", když jsem šla z autobusového nádraží
temnými skoro prázdnými ulicemi (a to ještě naštěstí není nijak daleko od
nádraží k intru). Na intru jsem pak prozměnu vybalovala a povlékala postel
(vlastním čistým voňavým povlečením, hurá). Přišla jsem na to, že důležité je
se zabavit, čímž jsem se řídila i v pondělí, což byl další krizový den.
Probudila jsem se rozlámaná a nevyspalá tím, že postele
byly tvrdé jako kus dřeva. Zaslechla jsem, že měnili matrace a jsou tvrdší. To
však byly i minule. Že by se z tvrdých staly extratvrdé?
Těšila jsem se, že si ráno zpříjemním kaší
k snídani. Na ni bylo potřeba horké mléko a voda. Já jsem ji měla
z horké vody a trochy studeného mléka, protože mi nešla zapnout plotýnka.
Prostě jsem otáčela knoflíkem a nic. Svoji nešťastnou kaši jsem si snědla, a šla
do školy, tam jsem se zaměstnala až do odpoledne. Pak se mi zase tak strašně
chtělo domů jako v neděli a hlavou mi běžely myšlenky jako: "Stojí mi
ta škola za tohle trápení?"
Že to zas takové trápení není, mě přesvědčilo až
odpolední nakupování v City a káva ("na spravení nálady
a vyrovnání trauma z intru"), které mi připomnělo první pohodový týden.
Druhá taková káva by se mi hodila po večerní schůzce s vychovatelkou.
Ta si opsala naše rodná čísla, dala nám k podepsání
papír, že všechny škody (poškrábaný stůl, flekaté potahy na židlích, oloupané
dveře...), které jí teď nenahlásíme, a nebudou zapsány v jakémsi papíře o
škodách, hradíme, poptala se nás na spotřebiče, Ivu prudila s revizí a pak
spustila.
Studijní doba je od sedmi do osmi. Nesmíš ani sedět na
posteli, můžeš sedět jen za stolem, bez jakékoli pauzy, jen se učit nebo dělat
domácí úkoly. "Dopr... proč se nemůžeme učit na posteli?!" Pomyslela
jsem si. Kufry si musíme dávat do skříně v předsíni, protože pak prý máme málo
místa na nohy pod stolem. Moje, nejslušněji řečené, jak jsem dokázala, "ale
já tam nepotřebuju víc místa, mně to nevadí" a "když já mám v tom
kufru i nějaké věci" (ty věci jsou peřina, což jsem jí z pudu sebezáchovy
samozřejmě neříkala), bylo chápáno jako největší odmlouvání a neustálé prudění
chudinky vychovatelky, co se nám jenom snaží pomoct, abychom neměly problémy s
ostatními vychovateli - přitom máme problémy jen s ní!
Ona zkrátka musí pořád něco přikazovat, nakazovat,
zakazovat, organizovat a deptat nás, jak nejlépe umí. Alespoň jsem po tom
nakupování a kávě už měla lepší náladu a byla pouze naštvaná, ne zoufalá.
V úterý jsem se již probudila o něco méně rozlámaná
(spala jsem na přeložené dece) a den začala dobrou kaší (problém byl
v tom, že se musí zapnout bezpečnostní vypínač, jak jsme
s vychovatelkou předešlý večer zjistily). Celý den byl nějaký lepší, že
jsem si ani nepotřebovala zlepšit náladu. Jenom nějak dodat energii. Na intr jsme
dorazily v pět a večer jsem dvě hodiny dělala úkol do typografie, což
znamenalo psát abecedu s nepřirozeným držením tužky a tak, aby písmena vypadla
jako natištěná a popsat šest řádků o pěti centimetrech na dvě strany A3.
Při té únavě jsme se i zapomněly nahlásit po příchodu ze
školy a asi o hodinu později šly s obavami "jak nás zase seřve"
na vychovatelnu. Toto byl důkaz, že problémy vážně nemáme s jinými
vychovatelkami, jen s tou naší. Byla tam paní, která s úsměvem řekla
"Jé, vy jste zapomněly, co?" místo " Děvčata, já jsem vám ale říkala, že
máte chodit hned! Představte si, že by každý takhle zapomínal... Doufám, že se
to už nebude opakovat, to bych vám musela zkrátit vycházky.", které jsem
očekávala od naší vychovatelky.
Ve středu jsem se bohužel s naší vychovatelkou opět
setkala, a také ve čtvrt na osm bylo školení v posilovně, kvůli kterému
jsme přišly o volno do devíti. Dobré ale bylo, že školení vedl nějaký
vychovatel a tím se povídání z hodiny a víc (jak tomu bývalo
s vychovatelkou) zkrátilo na půlhodinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat