Někteří se zajímali o moji absolventskou práci, tak tady je.
Úvod (který byl v absolventce)
Téma své absolventské práce jsem si vybrala podle toho, že se zajímám o
módu, ale ta současná se mi moc nelíbí. Oslovila mne móda minulého století,
protože neznamenala pouze šaty a nebyla již tak konzervativní, ale přesto měla
určitý směr. Z dvacátého století se mi nejvíce líbilo, co se nosilo od
dvacátých do šedesátých let. Dvacátá a šedesátá léta byla hodně přelomová,
avšak šedesátá léta byla trochu pestřejší, proto jsem si je zvolila.
Ve své práci vás seznámím především s oblečením, ale také s účesy, líčením
a ikonami tohoto období. V praktické části absolventské práce ušiji šaty ve
stylu šedesátých let a popíši vám, jak jsem při tvorbě postupovala. Zpracováním
svého tématu se chci sama dozvědět více o módě šedesátých let a díky
praktické části se naučit ušít oděv, což bych mohla později využít i mimo
zpracování absolventské práce. Dlouhou dobu si totiž kreslím různé návrhy
oblečení, které bych si chtěla ušít, ale nevím jak.
Neoficiální úvod
O tématu jsem přemýšlela docela dlouho. Buď mě totiž napadala taková, ke
kterým jsem nemohla najít praktický výstup nebo zase něco, o čem bych
nedokázala napsat tři až pět stránek, i když praktický výstup by z toho
byl dobrý. Dokud mě nenapadlo, že bych mohla mít téma móda 20. století a něco
ušít (třeba kolovou sukni z 50. let, která se mi zalíbila v jednom
filmu). O tom bych mohla psát dost a ani výstup by nebyl problematický. Moje
vedoucí práce mi ale řekla, abych se zaměřila na nějaká léta. Procházela jsem
si na internetu, co se kdy nosilo, a nakonec vybrala šedesátá léta, protože
jsem věděla, že o nich dokáži napsat povinný počet stránek (narozdíl třeba od
třicátých nebo čtyřicátých, během kterých se móda zas až tolik neměnila) a
ušiji něco ve stylu těchto let, co budu moct později nosit a nebude to moc
složité (narozdíl třeba od večerních šatů z dvacátých let). Tak proto
tohle téma.
MÓDA 60. LET
Raná 60. léta
Móda v raných šedesátých letech byla inspirovaná elegantním stylem první
dámy Spojených států amerických Jacqueline Keneddyové. Ženy nosily kostýmky v
pastelových barvách s krátkým sakem rovného střihu a velkými knoflíky. Ty
často doplňovaly malým kloboukem bez krempy, který tvarem připomínal rovnou
kulatou krabičku. Oblíbené byly pouzdrové šaty - jednoduché, rovně střižené, s
malým zúžením v pase nebo dole mírně rozšířené.
Večerní šaty měly obvykle řasenou kolovou sukni a těsně obepínaly pas.
Ke kostýmkům i šatům se nosily boty na jehlovém podpatku. Pro každodenní nošení
byly populární capri kalhoty, což jsou bavlněné kalhoty do poloviny lýtek nebo
nad kotníky.
„Zlatá šedesátá“
Zatímco během padesátých let byla hlavním městem módy Paříž s
elegantními a vznešenými oděvy, začátkem následujícího desetiletí ji střídá
uvolněný a pohodový Londýn se svými butiky. Tou dobou byly butiky malé obchody
s originální módou, ve kterých již zákazníky neobsluhovali prodavači jako
dříve, ale kde si oblečení sami vybírali a zkoušeli. Zákazníci se tedy mohli
sami obsluhovat, a tak butiky zaujaly novým přístupem.
Svět se totiž už dobře vzpamatoval z druhé světové války a mladí lidé se
chtěli především bavit a užívat si. Toužili po něčem novém a být odlišní.
Poslouchá se jiná hudba a mění se i styl oblékání.
Zásadní změny nastávají po roce 1964. Britská návrhářka Mary Quantová a
francouzský návrhář André Courréges představují ve svých kolekcích minisukni,
první sukni v délce nad kolena, a okamžitě se z ní stává trend. „Mini“ ale není
pouze sukně. Vznikají též minišaty, které mají většinou áčkový střih nebo rovný
bez rukávů. Capri kalhoty raných šedesátých let nahrazují zvonové.
André Courréges uvádí i „space look“, nebo-li „vesmírný vzhled“, zřejmě
inspirovaný jedním z hlavních tehdejších témat – letem člověka na Měsíc. Pro
tuto kolekci je hlavní dámský kalhotový kostým, šaty geometrického střihu se
sukní končící přibližně deset centimetrů nad koleny a bílé lesklé kozačky.
Objevují se zde zářivé barvy a nové materiály jako PVC a polyester.
V roce 1966 „space look“ ustupuje a móda se opět mění. Nosí se šaty s
krajkovým límcem a lemy rukávů, rozšířené šaty volně visící z ramen (bez
zúžení v pase) a rozšiřující se kalhotové sukně. Sukně se stále zkracují a v
roce 1967 vzniká délka „mikro“, nebo též „mikro-mini“ – do půli stehen. V této
délce jsou velmi módní „angel dress“, šaty s rozšířenou sukní a dlouhými
širokými rukávy. Obvykle byly šifonové nebo z krajky a doplněné vzorovanými
punčochami. Populární jsou též pop-artové potisky.
Večer si mladé ženy oblékají šaty bez rukávů s volnou sukní a upnuté pod
prsy nebo koktejlové šaty. Příležitostně si vezmou i péřová boa. Venku nosí
barevné rovné nebo pravidelně rozšířené kabáty, nabarvené umělé kožešiny a
pláště do deště (tenkrát však podobné spíše kabátu, než pláštěnce) z umělých
materiálů.
Z bot jsou oblíbené sandály a lodičky na nízkém podpatku a vysoké lesklé
kozačky na podpatku. Doplňky byly výrazné, velmi často z plastu.
Kromě oblečení se mění i ideál ženské krásy. Populární se stává Twiggy,
britská modelka, herečka a zpěvačka, která vyvrací představu, že modelky mají
mít plné tvary a ženy mohou mít pouze dlouhé vlasy. Je velmi štíhlá, má krátké
vlasy a výrazné oči a na modelku by dříve také byla málo vysoká.
Pozdní 60. léta
Rokem 1968 přichází do módy „hippie look“ – podle hnutí hippies, které
se účastnilo protestů proti válce ve Vietnamu a jejichž cílem bylo šířit lásku.
Během šedesátých let se rozdíly mezi pánským a dámským oblečením stále
zmenšovaly, až vznikla unisexová móda. Oblečení bylo pro muže a ženy nejprve
podobné, hippies ale přišli s naprosto stejným.
Pro hippie look jsou typické zvonové kalhoty, batikovaná trička,
čelenky, peleríny, oblečení s třásněmi nebo květinovými výšivkami a volné
splývavé tuniky dlouhé až na zem. Vše je ve výrazných barvách a vzorech,
obvykle z přírodních materiálů. Ženy i muži také nosí dlouhé vlasy.
Všechny ženy se však neoblékaly podle hippies. Jiným populárním stylem,
který přetrval až do raných sedmdesátých let, byla semišová sukně, svetr s
úzkým rolákem a boty s hranatou špičkou.
ŠATY VE STYLU 60. LET
Nejprve jsem si připravila několik návrhů a z nich jsem potom nakonec
vybrala šaty střižené pod prsy s nařasenou sukní dlouhou nad kolena. Jsou sice
složitější, než samostatná sukně, ale ne tolik, abych je nebyla schopná ušít.
Také se mi na nich líbilo, že bych je nešila pouze pro svou absolventskou práci,
ale mohla bych je i později nosit.
Nejdříve jsem si připravila střih na vrchní díl. Změřila jsem obvod
svého hrudníku pod i přes prsa a délku dílu od ramenou pod prsa. To jsem
překreslila na papír, přičemž jsem kreslila pouze polovinu a poté papír přeložila
na středu a vystřihla najednou, abych získala souměrný střih. Na předním dílu
jsem navíc udělala prsní záševky, ty jsem si změřila a podle toho rozšířila
přední díl.
Protože jsem si střih dělala sama, chtěla jsem jej nejprve vyzkoušet.
Vrchní díl je těsně na tělo, takže musí perfektně sedět. Vzala jsem si starou
látku, překreslila na ni střih předního i zadního dílu a oba vystřihla se
zhruba centimetrovým okrajem. Protože jsem šila pouze zkušební vršek šatů,
okraje jsem neobšívala, rovnou jsem je ve výstřihu a kolem ramen několikrát
nastřihla, založila a přišila. Na předním dílu jsem ušila záševky a oba díly
jsem k sobě sešila na ramenou a na jedné straně, druhou jsem nechala
volnou (při šití načisto jsem plánovala na jedné straně přišít zip). Takovýto
vršek jsem si vyzkoušela, na volné straně sešpendlila, a podle toho, jak mi
seděl, stříhala, párala a přešívala, dokud jsem nebyla spokojená.
Zkušební vršek jsem rozstříhala, přiložila k původnímu střihu a ten
podle něj upravila. Kromě přesných měr jsem při šití „na zkoušku“ přišla i na
to, že šaty musím šít ze dvou látek, protože nastřihnutí a založení okraje se
mi moc neosvědčilo – nepodařil se mi hezký oblouk a založené okraje byly
navíc na některých místech vidět. Při šití načisto jsem se tedy rozhodla pro
dvě látky – jednu vrchní, červenou s bílými puntíky a druhou spodní, obyčejné
tenké bílé plátno.
Mamka, která mi při šití pomáhala, mi také poradila, abych udělala
polovinu střihu, látku přeložila, překreslila na ni střih, vystřihla se zhruba
centimetrovým okrajem, rozložila a překreslila zrcadlově převrácený střih
i na druhou stranu. Takto jsem si připravila přední i zadní díl z obou
látek a vše jsem obšila entlovacím stehem.
Spodní a vrchní látku zadního dílu jsem u výstřihu a průramků sešila k sobě
a obrátila. Totéž jsem udělala u předního dílu, kde jsem navíc ušila záševky.
Poté jsem si připravila dva střihy sukně – jeden na spodničku, druhý na
vrchní sukni. Změřila jsem si, jak
široký je vrchní díl, aby k němu sukně dobře seděla, a k tomu jsem u vrchní
sukně přidala šířku potřebnou na řasení. Také jsem změřila, jak dlouhou chci
sukni a spodničku udělala o něco kratší.
Střih jsem připravila a překreslila stejně jako u vrchního dílu, ale u
spodního okraje sukně jsem nechávala širší okraje. Vytvořila jsem takto přední
a zadní díl spodničky i sukně a vše jsem obšila entlovacím stehem.
Horní okraj vrchní sukně jsem prošila dlouhým stehem a pomocí něj jsem
ji stáhla a nařasila. Nařasenou sukni jsem přišila ke spodničce. Po rubové
straně jsem sukni sešila s vrchním dílem. Takto jsem postupovala u předního i
zadního dílu.
Poté jsem na pravém boku přišila přední díl šatů k zadnímu tak, aby
většina spodničky zůstala nesešitá. Tu jsem pak sešila zvlášť.
Na levém boku jsem sešila pouze vrchní sukni a přitom jsem nechala asi
deset centimetrů volných od vrchního dílu. K vrchnímu dílu a nesešité části
sukně jsem přišila zip. Na sukni mi zbyl pod zipem ještě kousek volné látky a
tu jsem sešila. Z lícové strany jsem obšila spodní okraj zipu a sešila
spodničku i na levém boku. Dolní okraj spodničky jsem založila a prošila.
Poté jsem si připravila pásek z hnědé látky s bílými puntíky. Změřila
jsem si, jak dlouhý pruh látky potřebuji a jaká šířka by se mi líbila. Chtěla
jsem mít jistotu, že pásek nebude někde širší a jinde užší, a proto jsem si
připravila střih. Ten jsem překreslila na látku a vystřihla
s centimetrovým okrajem. Okraje jsem založila, látku přišpendlila k šatům
a následně přišila.
Sešila jsem k sobě ramínka a šaty si vyzkoušela. Podle toho jsem
upravila vrchní sukni, aby byla všude stejně dlouhá a označila si potřebnou
délku. Přebytečnou látku jsem odstřihla. Nakonec jsem okraj sukně znovu obšila
entlovacím stehem, založila a přišila.
Závěr (který byl v absolventce)
Před zpracováváním své absolventské práce jsem toho o módě šedesátých
let moc nevěděla. Myslela jsem si, že byla pouze o minišatech a minisukních,
zářivých a sytých barvách a pop-artu. Jak jsem ale zjistila, bylo toho mnohem
víc. Dozvěděla jsem se i spoustu zajímavostí. Například mě překvapilo, že v té
době vznikly obchody, jak je známe dnes – kde se zákazník sám obslouží.
Ačkoli jsem chtěla původně psát i o líčení, účesech a ikonách, nakonec
jsem se zaměřila především na oblečení a z modelek a hereček jsem zmínila pouze
Twiggy, která zásadně změnila představu o ideálu ženské krásy.
To nejdůležitější však je, že jsem se naučila ušít oděv. Dokonce i podle
vlastního návrhu a střihu. Při šití jsem měla největší problémy s
nařasením, protože při sešívání bylo obtížné udržet rovnoměrné řasení, a s
obšitím zipu, které jsem musela dělat několikrát, než se mi podařilo zip dobře
schovat.
Vzhledem k tomu, že jsem se během prvního pololetí připravovala k
talentovým zkouškám na grafickou školu, měla jsem také potíže s časem. Práci
jsem sice stihla, ale mnohdy jsem na ní musela pracovat celé odpoledne, protože
by mi pouhých deset minut denně nestačilo.
Chtěla bych poděkovat vedoucí mé práce, paní učitelce Brožové, která mi
dávala cenné rady, co mohu na své práci zlepšit. Stejně děkuji i mojí mamce,
která mi při šití šatů radila a pomáhala, když se mi nedařilo.
Neoficiální závěr
Hurá, zvládla jsem to! Něco jsem sepsala, ušila šaty a nějak to
odprezentovala, i když jsem při prezentaci málem omdlela (klepala jsem se a
bušilo mi srdce ještě potom, co jsem skončila a šla si sednout). Díky moc
mamce, která mě nezabila a neroztrhala ty šaty, když jsme spolu řešily problém
se spodničkou, co se neřasí, nebo jak obšít zip, aby to vypadalo dobře. Musím
poděkovat i mojí vedoucí, paní učitelce Brožové (ačkoli obvykle velmi nerada
děkuji učitelům – no, protože jsou to prostě učitelé), že si mě vzala jako
pátou a kontrolovala mi mou práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat