KULTURNĚ-GASTRONOMICKÁ DOVOLENÁ V PRAZE: 1. DEN

Dopoledne jsme s mamkou přijely k Lasíkům, přivítaly se s paní majitelkou, vybalily věci a vydaly se "hurá" do Prahy.

Polévkárna

Autobusem jsme přijely na Dejvickou a metrem pokračovaly na Křižíkovu do Karlína, kde se dá skvěle naobědvat. Nejprve jsme zašly do Polévkárny (www.polevkarna.cz). V době oběda tu bylo docela narváno, a já se vůbec nedivím. Mamka měla boršč a k tomu celozrnný rohlík, já si dala rajčatový krém s bazalkou a rozmarýnem plus sýrové chačapuri, neboli placku z chlebového těsta plněnou sýrem. Platily jsme necelých sto dvacet korun, a moc jsme si pochutnaly. Rajčatová polévka byla skvěle dochucená a chačapuri je neodolatelná dobrota.

Ze slaného pečiva tu dále nabízejí bramborové taštičky, hovězí a špenátovo-sýrové chačapuri. Připravují tu také saláty. Nemusíte sem tedy chodit jenom na polévku. Můžete přijít i na snídani či svačinu a vychutnat si kávu s koláčem nebo ovesnými sušenkami.

Jejich koláče bych velmi ráda ochutnala, jenže to už bych pak nezvládla sníst něco v Simply Good (www.simplygood.cz). Což by byla obrovská škoda.

Simply Good

Pečou tu tvarohové i ovocné koláče, frgály i malé koláčky, bábovky, muffiny, sladké chlebíčky a sušenky, které jsou možná než "jednoduše dobré" spíše neskutečně dobré. Jejich zákusky a sladké pečivo vypadá úplně obyčejně, ale něco je dělá tak fantastické, že si o nich vždycky dovolíme říct "Takhle skvělý tvarohový koláč (nebo frgál, bábovku…) jsem ještě nikdy nejedla." a nevěříme, že některý koláč je nejlepší – máme pocit, že ať si tady dáme cokoliv, budeme nadšené. U tvarohového koláče s meruňkami a rozinkami a tvarohovo-povidlového frgálu se to potvrdilo.

Dokonce i u kávy. Bez jakéhokoliv přehánění jsem zde měla nejlepší ledovou kávu v životě. Byla sladká tak akorát, se silným kávovým aroma, ale přesto jemná a ani trochu hořká, pěny v ní nebylo moc ani málo. A připravila nám ji sama majitelka obchodu Hana Šemíková. Je opravdu milé, že ve svém obchodě i připravuje kávu a prodává, to se jen tak nevidí.

Po skvělém obědu jsme jely metrem z Křižíkovy na Národní třídu. Na Jungmanově náměstí totiž mělo být nějaké infocentrum, a chtěly jsme se tam stavit. Jediné, co jsme však našly, byla infotabule s plánkem města. Tak jsme se otočily a šly po Národní, kolem divadla, mostem Legií přes střelecký ostrov, dále po vítězné, kolem pomníku obětem komunismu, až ke stanici lanovky na Petřín.

Po příchodu jsme se trochu vyděsily, před stanicí byla dlouhá fronta, že to vypadalo na hodinu čekání, ale asi po deseti minutách se fronta hodně posunula a za dalších deset minut jsme už jely nahoru. V lanovce jsme měly takové štěstí v neštěstí. Do předchozího "vlaku" jsme se jen těsně nevešly – poslední, koho turniket pustil, byl pán před námi, takže jsme nyní byly první a mohly si sednout.

Zleva pod sebou: růžový sad, mamka zkoumá Hladvovou zeď, výhled z Petřína, vyčerpaná mamka po bloudění a já šťastná, že jsme už dobloudily

Zatímco davy po výstupu z lanovky mířily k rozhledně, my jsme se prošly růžovými sady, kolem hvězdárny, kde jsem si zavzpomínala, jak jsem tam kdysi, ve čtvrté nebo páté třídě, byla se třídou a nadchl mě obří dalekohled i modely planet a mamka prozkoumala Hladovou zeď (a vypadala přitom jako inspektor Clouseau).

Ovšem rozhlednu jsme nevynechaly. Poté jsme si na ni "vyšplhaly" také. Protože jsme měly vstupenku "rozhledna + bludiště", zašly jsme i do zrcadlového bludiště. Dostat se k východu moc složité není, ale bavilo mě pozorovat se ze všech stran. "Ty vlasy mám už docela dlouhé… Zezadu i pěkně vlnité… No, ten zadek teda nic moc!" Hlásila jsem mamce. Následně jsem v sále s pokřivenými zrcadly objevila jedno, které bych si nejradši odnesla domů – zeštíhlovací. A jak jsme tak chodily poblíž, podívaly jsme se i na kostel sv. Vavřince "ten pěkný červený kostelík", jenž nás zaujal při pohledu z rozhledny.

To jsme již všechno navštívily a chtěly sejít dolů. V průvodci jsem narazila na "procházku Petřínskými sady a zahradou Kinských", která zněla lákavě, že jsem si říkala "proč jezdit lanovkou, tohle je mnohem lepší zážitek". Zážitek to tedy byl.

Měly jsme pokračovat podél Hladové zdi, dokud nedojdeme k bráně, za kterou začíná zahrada Kinských. Podél zdi jsme šly, ale nějak moc daleko, a dalo nám pořádnou práci dostat se k nějaké bráně. Ještě větší práce byla najít nějakou, po které bychom mohly někam dojít. První byla pouze vyhlídková. Druhá zase vedla zpátky k Petřínu. Tak jsme pokračovaly, minuly restauraci Nebozízek, co jsme měly vidět jen z dálky, až jsme se dostaly ke třetí bráně směrem k Letohrádku Kinských, a doufaly, že je ta správná.

Na plánku v průvodci jsme studovaly, kam jít dál. Tečkovaná čára vedla rovně k "jezírku s bronzovou sochou lachtana", u kterého zahýbala. Ale kam rovně? Před námi byly tři cesty, jenž by mohly vést rovně, místo jedné v průvodci. Plánek vůbec obsahoval asi tak třetinu všech cest. Po domluvě jsme se s mamkou vydaly "mírně doleva rovně" a díkybohu potkaly pána co zahrady sice "moc dobře neznal", ale na otázku "kudy k Letohrádku Kinských" uměl poradit "šel bych tímto směrem". Daly jsme na jeho radu a dobře udělaly. 
Neviděly jsme ani jezírko se sochou, ani kostel sv. Michala (ten jsme měly také míjet), avšak došly jsme k Letohrádku Kinských a byly celé šťastné. Po hodině hledání cesty a bloudění jsme se ocitly na místě, odkud se snadno dostaneme na nějakou hlavní ulici.

Malá Strana a Kampa

Muzeum Kampa

V mém původním plánu byla i prohlídka výstav v letohrádku. Jenže ty jsme nakonec kvůli zdržení v sadech a zahradách vynechaly a šly přes náměstí Kinských rovnou na Malou stranu, přes Maltézské náměstí pak na Kampu, kde jsme navštívily muzeum Kampa. Se zajímavou sbírkou moderního umění.

Z Kampy jsme se vracely přes most se zámečky zamilovaných, viděly Lennonovu zeď a objevily hezkou zahrádku u kostela Panny Marie pod řetězem (ten divný název vznikl podle řetězu, co ve středověku sloužil k uzavírání brány).

Karlův most a vyhlídka z mostecké věže

Nakonec jsme prošly Karlův most a s průvodcem zjišťovaly "co je to za svatého na soše". Úplně na závěr jsme vyšly na Staroměstskou mosteckou věž a užily si krásný výhled.

P.S. Moc stručná tedy nejsem, až mně samotnou udivuje, co jsem schopná napsat o jednom (!) dni. O tom dalším se už snad tak nerozkecám.