KULTURNĚ-GASTRONOMICKÁ DOVOLENÁ V PRAZE: 3. A 4. DEN

Třetí den

uprostřed svrchu dolů: Klausová synagoga, Španělská synagoga a kubistické domky

Po zjištění, že památky v Židovském městě jsou zavřené v sobotu a o židovských svátcích, jsme se, s myšlenkou "prosím, ať dnes není židovský svátek", vydaly nejdříve k nim. Chtěly jsme se podívat do Staronové a Klausové synagogy a na hřbitov. Ostatní by nám stačilo vidět zvenku.

Otevřeno bylo, jenže jsme měly pouze dvě možnosti. Buď si koupit vstupenku "na všechno" a zaplatit osm set korun pro obě nebo do Staronové synagogy za tři sta. Klausová synagoga a Židovský hřbitov nás zajímaly hodně, ostatní jsme však už tolik navštívit nepotřebovaly a pětisetkorunový rozdíl rozhodl.

Do Staronové synagogy jsme zašly nejdříve. Představovala jsem si, jak tu Židé dříve konali bohoslužby, zkoumaly jsme nápisy na zdech (s průvodcem, tak chytré, abychom to uměly přečíst a přeložit, nejsme) a shodly se na tom, že v jednoduchosti je krása a tohle je mnohem hezčí, než mnohé křesťanské kostely plné (až moc) maleb, zlata a sošek andělíčků a svatých.

Mamka si všimla i starých svícnů na stěnách. "To by mě zajímalo, jak to vypadá, když tu svítí jenom svíčky." "Krásně. Jednou jsem to tak viděla, a vypadá to opravdu nádherně. Ale byli tu i Američani, a stěžovali si, že je to málo osvětlené. Jsem ráda, že vy to takto chápete." Byl to zvláštní zážitek. Ta paní tam jenom tak seděla, ani nevím, jestli v synagoze byla, když jsme přišly, a odcházela těsně před námi. Jako by nám přišla tohle říct.

Při následující procházce Židovským městem jsme dále viděly Pinkasovu, Vysokou, Klausovou, Maiselovu a Španělskou (ta byla, alespoň zvenku, obzvlášť pěkná) synagogu, budovu židovské radnice, barevné kubistické domky v ulici Elišky Krásnohorské a kupodivu kostel (asi jediný mezi synagogami) sv. Ducha. Ano, ještě jsem si zakňourala na Pařížské.

procházka (a bloudění) ulicemi Starého města, vpravo nahoře šťastná K. po návštěvě muzea Choco-Story, vlevo dole rotunda, vpravo dole dům U Dvou zlatých medvědů

Protože jsme vynechaly prohlídku Klausové synagogy a Židovského hřbitova, zbyl nám čas a rozhodly jsme se zajít do muzea čokolády Choco-Story. Tam jsme se dozvěděly, jak a kde se pěstují kakaovníky, co to vlastně je za rostlinu a jak se z ní získává kakao. V muzeu jsou i zajímavosti o historii čokolády (kdy se dostala do Evropy, že hodně dlouho byla jen v tekuté podobě, původně se nesladila…), staré soupravy konvic a hrnků na čokoládu, staré obaly čokolád, u kterých si mamka zavzpomínala na dětství. Bonusem je ukázka výroby pralinek a jejich ochutnávka.

Jedna pralinka však nezasytí, a šly jsme na oběd. Dlouho jsme hledaly Au Gourmand, odkud jsme pak odešly s tím, že zkusíme "ještě něco jiného, tady mají skvělé zákusky, pak sem můžeme zajít na sladké". Další dobu jsme se dostávaly ke Standard Café, co mě zaujalo na Facebooku, ale vypadalo to tam spíš jako místo na paření, než na oběd. Alespoň jsme v té ulici objevily rotundu z filmu Ztracená brána (kdybyste se divili, co to sleduju, tak mě na film nalákala Aňa Geislerová, ale líbil se mi i film samotný). Tak jsme šly dál až k Le Carrousel (www.le-carrousel.cz), abych zjistila, že Au Gourmand se mi líbilo o trochu víc. Ovšem mamka už byla moc unavená, a tak jsme usedly s limonádou a brokolicovou polévkou.

Le Carrousel

Polévka mi nepřipadala tak neskutečně dobrá jako v Polévkárně (i když mamce ano) a limonáda se nemohla rovnat té ze Sweet & Pepper Days, ale obojí bylo opravdu dobré, interiér restaurace je pěkně zařízený, mají tu i zahrádku, takže pokud hledáte něco v blízkosti Václavského náměstí, je Le Caroussel nejlepší volba. A všechno mají vlastní výroby!

Au Gourmand

Přesto jsem stále musela myslet na Au Gourmand (www.augourmand.cz) a přemluvila jsem mamku, abychom tam šly taky. Mají tu tolik lákavých dezertů, že jsme nevěděly, který si dát. Nakonec jsem měla Tarte au fraiser z piškotu, vanilkového žloutkového krému a jahod. Mamka nakonec zvolila Foret noire, což je francouzská verze Schwarzwaldského dortu. K tomu kávu. Mamka si stěžovala na vysoké ceny a pomalou obsluhu, já jsem si však Au Gourmand s krásnou výzdobou a skvělou nabídkou zamilovala. Dort mi tak chutnal, že i za těch pětadevadesát korun stojí. Cestou k Au Gourmand jsme navíc našly Dům u Dvou zlatých medvědů, který jsme včera "nikde neviděly".

Valdštějnský palác a zahrady

Naobědvané jsme metrem přejely na Malou Stranu, do lahví od matonky si natočily "senátní vodu" a vyšly do krásně upravené Valdštejnské zahrady. Nenechaly jsme si ujít ani prohlídku Valdštejnského paláce, kde je vstup zdarma (do zahrady taky).

Vojanovy sady

Nakonec jsme prošly Vojanovy sady. Nejsou tak upravené jako Valdštejnská zahrada, zato si tu užijete pořádný relax.

Čtvrtý den

V pondělí už jsme měly odjíždět, jenže jsme nestíhaly obcházet všechny památky. Mamku jsem proto od soboty přemlouvala, abychom zůstaly o den déle. Nechala se přemluvit a v neděli ráno se domlouvala s majiteli penzionu. Vyšlo to.

Začít jsem chtěla v uměleckoprůmyslovém muzeu. Měli zavřeno. Proč jsem se nepoučila ze synagogy a nepodívala se na otvírací dobu předem?! No, alespoň mám důvod brzy se vydat do Prahy znovu.

u "Warholovské" plechovky

Šly jsme tedy na Staroměstské náměstí do Gallery of Art Prague. Je zde výstava Alfonse Muchy, Salvadora Dalího a Andyho Warhola (na každou vstupenka zvlášť). Nás nejvíc zajímal Warhol, na kterého upozorňovala i nafukovací plechovka podle jeho návrhu před vchodem, a na nějž jsme si koupily lístek. Viděly jsme "klasiku", ale i méně známá díla. Obojí mě nadchlo a mít dost času, prošla bych si výstavu ještě jednou.

Sisters

Nastal čas oběda a tentokrát jsem měla naprosto jasno, kde se najíme. V Sisters (www.facebook.com/BistroSisters), bistru Hanky Michopulu (www.michopulu.cz), zakladatelky a bývalé šéfredaktorky Apetitu a autorky mých oblíbených kuchařek Recepty z farmářského trhu. "Nic v kuchařce mě ještě nezklamalo, tak nemůže zklamat ani bistro." Vyrazila jsem na Dlouhou ulici a za chvíli stála ve dveřích.

Jejich specialitou jsou chlebíčky, těch mají opravdu hodně, a chvíli nám trvalo, než jsme si vybraly. Dále nabízejí polévku (každý den jinou), něco sladkého, kávu a alko i nealko nápoje. Bistro samotné je malé, ale hezky zařízené.

Daly jsme si polévku, ten den cuketovou s kozím sýrem, což se ukázalo jako skvělá kombinace, a k ní ještě chlebíček, který jsme prostě musely ochutnat. Já se rozhodla pro ten s řepovou pomazánkou, kozím sýrem s vlašským ořechem navrchu, co chutnal mírně nasládle (možná byl s medem). Normálně se sladkoslané kombinaci vyhýbám, ale tady, na výborné řepné pomazánce, mi chutnala. Ze zvědavosti jsem ochutnala i vajíčkovou pomazánku od mamky. Běžně mi totiž ve vajíčkových pomazánkách cosi nesedí. Tahle však neměla chybu. Nemohu nezmínit také perlivou, trochu sladkou, osvěžující domácí limonádu s příjemnou příchutí angreštu (příchuť je ale asi každý den jiná).

Poté jsme dostaly chuť na sladké. V Sisters měli buchty, ovšem ty nás moc nelákaly, předchozí večer jsme je měly U Lasíků, kde jsme se ubytovaly. Napadlo mě zajít někam, kde se nám předtím líbilo – jsme tu poslední den, co si můžeme to sladké ještě vychutnat. A teď kam? Do Simply Good nebo IF Café? V tom, kam na dezert, jsem už tak jasno neměla.

IF Café

Po přemýšlení, zda tam či onam, jsme zvolily IF Café. Simply Good nabízí hlavně buchty a koláče, a ačkoli jsou ty koláče jiné, máme jich dost U Lasíků. Vychutnaly jsme si kávu a mousse. Vybrala jsem si pistáciovou a mamka ovocnou. Zase neskutečná slast.

Svatovítská katedrála, já na hradě, kopie korunovačních klenotů, zajímavost u Prašné věže, náměstí před Bazilikou sv. Jiří

Odpoledne jsme šly na Pražský hrad. Abychom toho viděly co nejvíc, koupily jsme si vstupenku "okruh A".

První po cestě byla Svatovítská katedrála. Čekala jsem, že mě ničím nepřekvapí, byla jsem tu již třikrát. Překvapila. Tím, jak zde bylo málo lidí (pamatuji si ji úplně narvanou), svou velikostí (čekala jsem něco monstrózního, pravda, katedrála byla velká, ale ne zas tolik), i výzdobou (oproti ostatním kostelům byla vcelku jednoduchá, myslela jsem, že je hodně přezdobená).

Dále, a to i mamku, mne zaujaly "středověké" místnosti, v nichž byla výstava "Příběh Pražského hradu" – budovy "na hradě" zvenku relativně nově. Toto zjištění nás možná zaujalo více, než samotná výstava, která nás svým rozsahem přehltila informacemi, že si z ní nepamatujeme skoro nic.

Viděly jsme také Starý královský palác, kde jsou mimo jiné kopie korunovačních klenotů, a Prašnou věž s expozicí historických i současných uniforem hradní stráže. Obojí se mi líbilo, avšak nadchla mě až Bazilika sv. Jiří. To byl skutečný objev. Je jednoduchá, útulně malá, s různými průchody, zákoutími a krásným osvětlením. Což ji dělá přímo kouzelnou. Do takového kostela by byla radost chodit.

Zlatá ulička

nahoře Bazilika sv. Jiří, dole vchod na hrad z Hradčanského náměstí a Nerudova ulice

Pokračovaly jsme jednou z hlavních "atrakcí" – Zlatou uličkou se starými domky vybavenými "jak se v nich asi žilo dřív". Někdy jsme se do domku musely trochu probojovat, ale stálo to za to. Po východu ze Zlaté uličky jsme si ještě prohlédly značně prázdnější, ovšem též zajímavý, Rožmberský palác. Pak jsme se Nerudovou ulicí vracely dolů k metru (jo, a mezitím dvakrát zabloudily).

P.S. Nepodceňujte větu "vždycky to může být horší", něco na tom je. Od prvního večera jsme si stěžovaly na "mrzutého dědka", aneb řidiče, co nám vynadal, jak nejlépe mohl, protože jsme nevěděly, že se musí ukazovat jízdenky při vstupu do autobusu (ráno, když jsme jely do města, někdy lidé nastupovali jen tak). "Mrzutý dědek" pro nás byl do té doby, než jsme asi třetí den ráno narazily na jiného řidiče, co nám řekl, že náš lístek je platný jen pro pražská pásma, mezi které Únětice (tam jsme se ubytovaly) nepatří (je to asi druhá vesnice v jiném pásmu). Nějaké "omlouváme se, my jsme nevěděly" mu bylo ukradené, a dělal kvůli tomu z nás debily, jako bychom chtěly jet na "Pražský lístek" až z Chrudimi. No, tak se z "mrzutého dědka" stal "milý děda, co chce jenom vidět lístek".

P.P.S. O dovolených si mamka píše deník. Na ten letos neměla čas, ale myslím, že tenhle můj podrobný popis ho dokáže dobře nahradit.